Zvláštní energie Kateřiny Macháčkové

Objednali jsme si ovocný čaj. O chvíli později popojela konvice několik centimetrů po zcela rovné desce stolu. Překvapeně jsem vzhlédl, ale Kateřina Macháčková se jen usmála: "To je v mé přítomnosti normální."

Vy umíte čarovat?

Na tyhle věci jsem strašně citlivá. Kdysi jsem bydlívala na Hradčanech v domě, který dřív sloužil jako fara,
a přilehlá zahrádka bývala v dobách morové epidemie hřbitovem. Maminka třeba mívala na stěnách pověšené šavle a ty se hýbaly. Navíc jsem spávala v prvním patře, rodiče byli většinou v divadle, a já v noci slýchala někoho chodit po schodech. Pochopitelně jsem se bála otevřít oči, ale zřetelně jsem cítila, jak nade mnou někdo dýchá. Od té doby se ve tmě bojím. Ale v tom domě jsou opravdu dodnes duchové. Já ho pronajímám a před dvěma lety jsem prováděla nějaké opravy. Když jsem věšela zpátky obrázky, syn mi povídá: "Mami, ale ten obrázek má být vedle." Odporovala jsem mu a hledala fotografie, abych se přesvědčila, že visí na správném místě, když vtom ten obrázek ze zdi spadl. Tak jsem ho pověsila na místo, kam ukazoval syn, a byl pokoj... Já věřím na něco iracionálního, co mi nedopřává klidu. Myslím, že mám v sobě nějakou zvláštní energii.

Tak to si raději pojďme povídat o vašich rodičích, ještě bych se začal bát. Váš tatínek byl režisér a herec, maminka operní zpěvačka, vy sama jste od čtyř let hrála divadlo - přemýšlela jste vůbec někdy, že byste v životě dělala něco jiného?

Vyrůstala jsem v Českých Budějovicích v hereckých domech, takže jsme si jako děti hrály na divadelním dvoře mezi kulisami, pravidelně jsme chodily na generálky a pak už i samy vystupovaly. Jedna maminka, která byla loutkorežisérkou, s námi secvičila představení O domečku na paloučku. Já jsem si strašně přála hrát Lišku, protože to byla ženská postava, ale dělaly jsme zkoušky a já byla vybrána pro roli intrikána Zajíčka Rychlonožky. A měla jsem obrovský úspěch. Jen jsem vyšla na jeviště a udělala kotrmelec, lidi mi
v tom velkém českobudějovickém divadle začali tleskat, takže jsem hned přidala další... Dodnes si myslím, že to byla má vrcholná herecká kreace... (smích) Aby si vás divadlo podmanilo na celý život, k tomu stačí jediný drobný vjem. A kolem mě jich bylo! Vždycky jsem se sice dobře učila, moc mi šla matika a nějakou dobu jsem dokonce koketovala s myšlenkou, že bych ji studovala, ale nakonec jsem si prostě podala přihlášku na DAMU, udělala zkoušky a začala hrát divadlo. Tehdy se mi to zdálo úplně přirozené, ale celý život se příšerně trápím a ptám se sama sebe, jestli to byla správná volba.

Úskalí divadelního života jste přece znala od rodičů...

To ano, ale zase je vyvažovaly ty opojné chvíle, kdy jsem stála na jevišti. Už když jsem jako dítě nosila komediantům v Prodané nevěstě činky, bylo to tak omamující, že jsem divadlu nemohla odolat. Dodnes si vzpomínám na jistého Leona Slavníka, který začínal jako kočovný herec, jak si dělal z tmelu divadelní nos. A mně se strašně líbilo, jakou si dokázal na obličeji vytvořit bambuli, tak jsem si po jeho vzoru deformovala vlastní nos, až mi to zůstalo na celý život. Navíc vůně starých líčidel, kostýmy a převlékání, to baví každé dítě, a holčičky zvlášť.

Rodiče vás od herectví neodrazovali?

Myslím, že mě k němu svým způsobem vedli. Herectví je totiž pro holky, které mají alespoň nějaké umělecké vlohy, docela dobré řešení. A já jsem nejspíš rodiče svým výkonem v Zajíčkovi Rychlonožkovi přesvědčila o svém nadání, takže mi nebránili, ale já svým dětem ano. Hlavně synovi. Odmalička jsem mu kupovala knížky o astronomii a podporovala v něm všechny možné záliby, jen aby se vyhnul divadlu. Už to vypadalo nadějně, protože začal studovat novinařinu, ale jakmile dokončil třetí ročník, byl přijat ke studiu režie na DAMU. A přitom viděl, jak se s divadlem v jednom kuse trápím. On se dnes trápí taky, navíc od dětství nese slavné jméno Petra Svojtky. Naštěstí projevil určité známky talentu, a tak jsem se v tomhle ohledu uklidnila a teď už to bude jen jeho trápení. Snad nebude zbytečné. Zatím se mu daří - je uměleckým šéfem v divadle na Kladně, v Plzni inscenoval Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství a nedávno uvedl v Divadle na Vinohradech Krále jelenem, takže se zdá, že má úspěch.

Co myslíte, že jste zdědila z charakterových vlastností svého otce? Mně se vždycky jevil jako poměrně impulzivní, až cholerický muž.

To mám v sobě taky. Ale tahle vlastnost často pramení jen z toho, že vám tak moc jde o to, aby se něco povedlo, že nic jiného nevnímáte. Ta bezmoc, když se nedaří přesně podle vašich představ, pak často vede k výbuchům nashromážděné energie. Tak tomu bylo u mého otce, tak je tomu u mě a u syna a dcera to má asi taky. A ještě jedna věc je zajímavá. My jsme sice s otcem skoro nežili, takže jsem od něj těžko mohla pochytit gesta a mimiku, ale když se dnes dívám na jeho filmy, zjišťuji, že v jistých situacích reagujeme úplně stejně.

Prý vám dlouho nevěřili, že jste se dostala na DAMU bez protekce.

Otec přitom vůbec nevěděl, že se tam hlásím, připravoval mě otčím. Navíc vím, že jsem u talentovek skončila druhá za Tomášem Töpferem. Mám nicméně pocit, že po celou dobu, co jsem u divadla, musím prokazovat, že na herectví mám. A i ve chvíli, kdy věřím, že se mi nějaká role povedla, v kritikách stejně procházím s odřenýma ušima, pokud se o mně vůbec zmíní. Byla bych nerada, aby to vypadalo, že trpím stihomamem, i když jím asi trpím, ale vím, že řada lidí nemohla mého otce nikdy strávit, a mívám pocit, že se to přeneslo na mě i na mé děti. Je to taková zavilá nevraživost, až nenávist.

Proč myslíte, že tolik lidí nemohlo vašeho otce strávit?

Na to jsem nikdy pořádně nepřišla. Ale myslím si, že si otec udělal strašnou spoustu nepřátel právě tím svým bouřlivým chováním, které však bylo často myšleno dobře. Navíc vždycky velice nesmiřitelně vyjadřoval své názory a určitě víte, že v Čechách se průměrná většina vždycky snaží utlouct toho, kdo ji převyšuje.

Ale vy jste mu posmrtným vydáním knížky Zápisky z blázince, kde se jména jeho tehdejších hereckých kolegů a přátel objevují v plném znění a ne vždy v tom nejlichotivějším světle, k větší popularitě rozhodně nepomohla...

To asi ne, ale víte, proč jsem to udělala? Mně tou dobou už strašně lezly na nervy všechny ty memoáry, které pořád jen někoho velebily, proto jsem se rozhodla vydat ten deník tak, jak je, se všemi jmény, protože jsem si říkala, že pokud ty věci tak syrově a konkrétně nevyzní, nebude mít ta kniha žádný smysl. A setkala jsem se s mnoha pozitivními reakcemi. Krátce po vydání knihy mi například volala jedna pacientka
z blázince, kterou otec v knize také jmenoval, a říkala, jak je vděčná, že jsem to uveřejnila. Ale byli i lidi, kteří strašně nechtěli, aby ta kniha vyšla.

Co vás přimělo, abyste začala před několika lety sama psát, což vedlo až k dramatizaci Goetheho novely Utrpení mladého Werthera?

To je v podstatě nedramatizovatelný text, ale já mám ráda neřešitelné úkoly. Původně jsem však zdramatizovala knihu Kokain od ruského autora Agajeva, při jejímž čtení jsem prvně pocítila touhu převést nějaký příběh na jeviště. Dodnes mám doma několik verzí divadelního scénáře. Jednu z nich jsem svého času přinesla uměleckému šéfovi Divadla pod Palmovkou Petru Kracikovi a on říkal, že nic o drogách nechce, ale jestli prý mám zájem, ať mu udělám Werthera. Tak to vzniklo. Každopádně jsem v literární činnosti našla ohromné zalíbení, i když vůbec nevím, jestli pro ni mám předpoklady. Ale je to pro mě něco jako opiát. A protože mám velké zkušenosti s divadlem, ráda bych pro něj psala, což však vůbec není jednoduché, protože nikdy nemáte jistotu, že vám to někdo uvede. Potěšilo mě, že právě v Divadle pod Palmovkou, kde celý život musím tak trochu bojovat o své místo na slunci, hráli Utrpení. Byla to, myslím, od Petra Kracika velká odvaha.

Pomáhají vám při psaní divadelních her herecké zkušenosti?

Jednou jsem o tom mluvila s panem Hubačem a on říkal, že mám velkou výhodu, protože jako herečka můžu přehráváním zjistit, jestli v mé hře nejsou hluchá místa. A já to tak opravdu od začátku dělám, ovšem jaká ta hra bude, se uvidí až na jevišti. Pokud se tam vůbec někdy dostane a hlavně jak bude inscenována.

Sama s oblibou říkáte, že součástí talentu je schopnost se prosadit...

Za tím si stojím. A musím přiznat, že to moc nedovedu. Klidně na sebe taky řeknu, když se mi něco nedaří, ale dnes se člověk musí chovat strašně suverénně. Já ale nejsem žádný taktik a také se nechci prosazovat za každou cenu. Pro mě je lidská slušnost podstatnější než kariéra.

Myslíte si, že vaše děti se prosadit umějí?

Můj syn neměl nikdy problémy se někam dostat - škola a kariéra byly bez problémů. A že se teď trápí
s divadlem, to je jiná věc. Kdežto dcera bude asi po mně. Sice studuje Literární akademii Josefa Škvoreckého, ale dělá u nás v Divadle pod Palmovkou uvaděčku a obávám se, že ji divadlo taky zasáhlo.

Dovedete si představit, že by vás na divadle režíroval právě váš syn?

Já si myslím, že by mě zabil. A já jeho taky!

Honza Dědek (Reflex)

© Katerina Machackova, 2007 - design: pv.com