Rozhovor (KRÁSNÁ PANÍ - prosincové číslo 2007)

NECHCI VYNIKNOUT, ALE NAJÍT OPTIMÁLNÍ ŘEŠENÍ

Na začátku je pro pořádek třeba uvést, že herečka KATEŘINA MACHÁČKOVÁ (Střelec) nemá s Ivanou Macháčkovou - manželkou Karla Gotta ani s hercem a zpěvákem Jiřím Macháčkem, nic společného, ačkoli Jiří má dceru Bertu a stejně se jmenovala i Kateřinina babička. S hercem a režisérem Miroslavem Macháčkem má Kateřina naopak společného mnoho. Jemu a operní pěvkyni Věře Štiborové se totiž narodila v Praze 30. 11. roku 1949. Absolvovala pražskou DAMU, poté hrála měsíc v Divadle Jiřího Wolkera a následujících pětatřicet let, až doposavad, v Divadle pod Palmovkou.

Co pro vás znamenají Vánoce?

Přiznám se, že s nimi mám docela problém. Před pár lety mi v krátkém sledu odešla velká část mé rodiny – babička, otčím, první manžel, máma, táta a o Vánocích mi začalo být hodně smutno. Každoročně si vzpomenu také na maminku, jak se snažila, aby to všechno bylo úžasné a na Štědrý den se pravidelně doma strhla šílená hádka. Jeden čas jsem si usmyslela, že budu vánoční svátky bojkotovat. Bylo to v době, kdy jsem byla čerstvě rozvedená. Naložila jsme proto děti do letadla a odcestovala s nimi do Thajska. Když jsme na Štědrý večer přelétali nad Betlémem do Jordánska, dala jsem jim symbolicky dárek v letadle
a považovala Vánoce za ukončené. Když jsme ale vystoupili na druhém konci světa z letadla, čekalo na nás překvapení. Ve snaze zalíbit se evropským turistům nazdobili Thajci palmy vánočními ozdobami a řetězy. Jiný rok jsme byli v Egyptě, jindy zas v Americe. Vánoce byly všudypřítomné. Tradici zkrátka neuniknete.

Vzala jste je tedy na milost?

Klasika. Peču cukroví. Smažím kapra. Zdobím stromeček.

Jak je letos budete trávit?

Možná u dcery, možná u syna, ale dost možná i sama. Našla jsem v tom určitý druh zalíbení. Poprvé jsem slavila sama Silvestra, když přicházelo Milénium. Byla jsem nemocná, a tak jsem nikam nemohla. Z kraje večera mi bylo sice smutno, ale okolo půlnoci mnou prošel jakýsi očistný pocit. Najednou jsem byla šťastná, spokojená a klidná. V duchu si říkám: „Proč si o Vánocích v klidu a o samotě nezavzpomínat na ty, kteří už s námi nejsou.“

Když o Vánocích v televizi běží Malá mořská víla nebo Tři oříšky pro Popelku, jistě si vzpomenete především na svého prvního manžela herce Petra Svojtku (Váhy), který ve „Víle“ hraje prince
a v „Popelce“ dabuje Pavla Trávníčka.

Vzpomenu. Pokaždé. Když jste se zmínil o jeho princích, vybavila se mi jedna historka. Jednou něco točil
a byl namaskován za krasavce. Souběžně přitom jsme „jeli vodu“. Já na háčku, on vzadu, jakože dovolená a práce v jednom. Před Českými Budějovicemi řekl: „Zajeď ke břehu.“ Pak beze slova vystoupil a nechal mě i s lodí a dvěma baťohy svému osudu. Když jsem se konečně doštrachala domů do Prahy, ležel na kanapi a jakoby se nechumelilo se zeptal: “Káťo, co bude k večeři?“

Naschvály? Manýry? Chlapská neomalenost? Ješitnost? Čím to bylo?

Petr byl můj první kluk. Velmi jsme se milovali, několikrát se rozcházeli a zase k sobě vraceli. Nemohla jsme být s ním, ale ani bez něj. Byl to kvartální šílenec.

Nicméně, takoví krasavci se asi těžko hlídají, eventuálně opouštějí.

Zas tak krásnej nebyl. Spíš zajímavej.

Definujte chlapa!

Myslím si, že třeba povolání herce není příliš mužná záležitost. Když už se herec chová jako chlap, je to překvapivé. Obvykle jde o narcisistní typy s náběhem na jedno z mnoha traumat. A navíc pojem chlap se vůbec nedá definovat, je to velmi individuální. Petr měl charisma, byl intenzivní a velmi talentovaný člověk, ale na soužití to zkrátka nebylo. Někdy mi připadá, že ti „nejnadanější“ mají předurčeno žít kratší dobu.
Když přišel o život hodně mě to vzalo, i když už jsme byli dávno od sebe.

Jak se to vlastně stalo?

Od dětství se sázeli s kamarádem Jirkou Ornestem, kdo pojede na spojce mezi tramvajemi a nespadne. Snad tak… A to jsou pak ty splíny, které se mi o Vánocích vracejí.

Nemýlím-li se, obě vaše ratolesti pokračují v rodové tradici.

Synovi Petrovi (Pozn. red.: Petr Svojtka /36/ – Vodnář) jsem herectví vymlouvala horem, dolem. Nakonec se dal na režii. Ještě předtím ale studoval tři roky novinařinu a to jen proto, že jsem byla ve svém nátlaku intenzivní.

Až tak špatnou zkušenost máte s hereckou profesí?

Miluju ji, ale chtěla jsem ho uchránit. Vím, jak jsou lidé u divadla nešťastní. Jakýkoli úspěch je vykoupený složitým nalézáním tvarů věci, pokud stojíte o to, aby nešlo jen o pouhé tváření se a reprodukování textu.
To vše je bolestivé a ne vždy se to potká s divákem a kritikou na stejné cestě.

Dědeček herec, táta herec, máma herečka. Co jste čekala?

Kupovala jsem mu knížky o astrologii, snažila jsem se podnítit v něm i jiné zájmy. Chodil na již zmíněnou novinařinu, ale i to se nám vzepřelo. Nakonec zakotvil v kladenském divadle a nyní je šéfem a režisérem
v ABC.

A co vaše dcera?

Helena (Pozn. red. Helena Zmatlíková /27/ - Váhy), shodou okolností nemaluje jako její stejnojmenná babička – ilsutrátorka Helena Zmatllíková, protože jí od dětství vnucovali pastelky a tak k nim přirozeně získala averzi. Helena vystudovala Literární akademii, pracuje v redakci časopisu a bulletinu rovněž
v Divadle ABC.

Vraťme se nyní o generaci zpět. Jak to bylo u vás?

Můj tatínek (Pozn. red. Herec a režisér Miroslav Macháček - Býk) mi herectví nerozmlouval, ale bál se jakéhokoli nařčení z protekce a coby režisér, by mě nikdy do ničeho neobsadil,. Když jsme měli absolventské představení Žebrácké opery v Disku, seděl ve druhé řadě - jeho rudou pleš vidím ještě dnes - a byl připraven bez okolků vstát a říct: "Ven!", kdyby se mi nedařilo. Naštěstí se mi to docela povedlo.

Vy jste neměla protekci nejen jako herečka, ale ani jako dcera. Odkdy jste s tatínkem nežila v jedné domácnosti?

Když mi byli asi čtyři nebo pět, rodiče se rozvedli a maminka se podruhé vdala. Vzala si Otto Haase, který byl ředitelem Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a který byl iniciátorem otáčivého hlediště
v krumlovském zámeckém parku, u čehož jsem měla čest být. A právě on mě připravil na DAMU. Od nejútlejšího dětství jsem hrála dětské role, například intrikána Zajíčka rychlonožku v pohádce O domečku na paloučku. Vstoupila jsme tehdy na jeviště, udělala kotrmelec a sklidila aplaus, tak jsem přidala další… Právě tam někde usoudili, že mám talent a jali se mě v něm podporovat.

Ale nemáte jim to za zlé, že?

Nemám. I přes všechno to trápení. Herectví je pro mne cesta k hledání sebe sama.

Čím byste se nejspíš stala, nebo chtěla být, když ne herečkou?

Možná profesorkou matematiky. Ale kdyby je kdyby…

Jaký jste měla se svým biologickým tátou vztah?

Nejprve ostýchavý, ale také dost sporadický. Maminka na náš vztah žárlila a tak mě za ním z Budějovic, ale ani z Rakovníka a Bratislavy, kde jsme také bydleli, moc nepouštěla, vlastně kvůli ní jsem se mu sama vyhýbala. Jenže svět je malý a já do táty jednou vrazila při procházce po Václaváku, když jsme byli v Praze na výletě. Bylo mi třináct, vzal mě pak s sebou na celý týden k babičce do Kytlice. A skoro ze mě zešílel, protože jsem byla nesnesitelná, komunikoval se mnou jen přes tetu a babičku a pak jsme se zase dlouho neviděli, až na DAMU jsem do něj narazila, pro změnu v Karlovce. Absolutně „zazdíval“ rodinný život, avšak jakmile onemocněl, tak okamžitě požadoval návštěvu s pomerančema a kompotem, i když se jinak tvářil jako bohém, kterému jsou věci pozemské cizí. Přesto mě měl hluboce rád, což jsem do doby než zemřel nikdy netušila.

Jak jste na to po jeho smrti přišla?

Když zemřel, našla jsem v pozůstalosti jeho deníky, které psal, když byl hospitalizován v psychiatrické léčebně. Listovala jsem jimi, jen tak ze zvědavosti, abych zjistila, jaký ke mně měl vztah. Dozvěděla jsem se z nich to, co mi nikdy v životě neřekl. Dovolila jsme si to zpracovat a před dvanácti lety vydat knižně pod názvem Zápisky z blázince.

Podoba čistě náhodná? Hrajete, píšete, režírujete…

Jako správný Střelec ráda zkouším stále něco nového, a jakmile vím, o čem to je, seberu se a jdu dál. Nechci vyniknout, ale najít optimální řešení.

Znamená to, že se vám vede ve všem do čeho se pustíte?

Nevím, zda se mi až tolik vede. Je za tím práce, houževnatost, důslednost ty věci dotáhnout do konce
a věnovat se jim naplno.

Nebojíte se, že by vás geny po tatínkovi mohly v budoucnu nepříjemně překvapit?

Myslíte tatínkovy psychické problémy? Ty pramenily zejména z toho, že byl nabitý talentem a energií
a neměl je kde kompenzovat. Když byl pak doma sám, tloukl zoufale hlavou o zeď, protože nemohl pracovat. Já tu možnost mám. Zadám si zdánlivě neřešitelný úkol a snažím se ho zrealizovat. Mám ráda výzvy.

Zmínila jste se o znamení Střelce, v němž jste narozena. Jak velký vliv na vás má?

Jsem přesvědčená, že Střelec je znamení spíš pro chlapa. Osobně si myslím, že jsem „převlečený“ chlap. Například v mém posledním manželství můj manžel (Blíženec) vařil a já opravovala spotřebiče. Jsem zkrátka takový manuálně zručný kutil, který rád koumá a přichází věcem na kloub. Navíc mám ascendent
v Rakovi. Takže, když jako Střelec, nečekaně vystřelím šíp, tak náhle coby Rak udělám krok zpět a rok zkoumám, kde jsem udělala chybu.

Umíte se ze svých chyb poučit?

Umím i neumím, jak kdy. Nepoučitelná jsem zejména v oblasti vtahů s lidmi, jsem nadmíru důvěřivá
a téměř vždy bývám zklamána, pokud si rovnou nenatluču nos.

V současnosti žijete sama a přesto máte na krku dvě srdíčka. Je v tom nějaká symbolika?

Mám ráda srdíčka a červenou barvu. Většinu mých prstýnků zdobí právě srdíčka. Nabíjí mě to pozitivní energií.

Kdo vám je daroval?

Musím říct, že jsem za celý svůj život ještě nedostala prstýnek od chlapa. Většinu jsme si jich koupila sama, jeden mám od dcery, jeden od kamarádky.

Kde jsou ti správní rytíři, kteří by vám je navlékli?

Život tak prostě nazrál. Můj otec razíval teorii, že když někdo někoho hledá, tak ho nenajde. Beru to tak, jak to je. Buď se s někým potkám, nebo nepotkám. Hledat někoho z potřeby nebýt sám je většinou cestou
k neštěstí. Najít sám sebe a nahlížet na sebe ve stavu samoty a zjišťovat, co dokážete a co ve vás je, mi přijde zajímavější.

Možná se vás muži bojí?

To je možné. Když nastane nějaký problém, začnu ho suverénně řešit a nenapadne mě do toho řešení zapojit svého partnera a možná tam někde ho začnu ztrácet. V podstatě mu chci dokázat, že na to mám. To, že si vím rady, myslím, všem mužům mého života vadilo, možná ještě víc něž to, že jsem úspěšná. Paradoxně je úspěch to poslední, co hledám. Je to jen přídavek k práci, kterou dělám. Úspěch je spojen většinou s financemi.

Umíte si užívat a hýřit?

Nejsem hýřilka, ale na druhou stranu ani žádný škudlil. Už jsem zažila pár období, kdy jsme měla hluboko do kapsy, ale nevím, jestli mě to úplně vyléčilo. Ve své podstatě nemám ráda luxus. Sice se mi líbí např. drahá auta, ale dospěla jsem k názoru, že jsem se svým starším vozítkem spokojená a po novém vlastně netoužím, nač zbytečně vyhazovat. A jestli si mě třeba podle auta někdo zařazuje do nějaké kategorie je mi naprosto ukradené a k smíchu.

Komu se svěřujete se svými trably a smutky?

Mám jednu kamarádku, ale nejsem moc svěřovací typ a mám spoustu jiných věcí na práci, než vyhledávat kamarádky.

Co vás v nejbližší době čeká?

Před dvěma roky mě oslovil Miloň Čepelka a Radek Mácha, kteří napsali monodrama V dešti a na suchu. Písničkami jej opatřil Jaromír Klempíř. Měla bych v něm vystupovat v Malém Nosticově divadle na Kampě, ale také jezdit na zájezdy a ráda bych z něj natočila i cédéčko.

A nějaké další role?

Zřejmě jsem tak dokonale ztvárnila profesorku matematiky v Životě na zámku, že už pro mě žádná další role není.

Jaké máte plány do budoucna?

Bydlela jsem dlouho na Pankráci. Začalo se tam hodně stavět. Chtěla jsem mít klid a do budoucna psát knížky a tak jsme se rozhodla přestěhovat. Toužila jsme po bazénu a místě na archiv. Přestěhovala jsem se do domečku v Lysolajích. Bazén mi nechtějí povolit, že nesmím na dvorku rušit zeleň a bývalí majitelé začali na sousední zahradě stavět. Osudu neutečete…

Poslední otázka. Jak byste charakterizovala sebe samu?

Jsem optimistický pesimista.

TEXT: PAVEL BUŇATA

© Katerina Machackova, 2007 - design: pv.com