Rozhovor (Květy 2008)

Pocházíte z umělecké rodiny, jak jste jako dítě operní pěvkyně a režiséra, tedy dvou velice vytížených rodičů prožívala dětství?

Střídavě jsem žila u babičky v Rakovníku a s maminkou v Českých Budějovicích. Na maloměstě se tehdy na herce dívali jako na okraj společnosti, tak jsem byla považovaná za komediantské dítě. Ale mně to moc nevadilo. S mámou jsme bydlely v hereckých domech, které tvořily dvůr a na tom dvoře jsem společně
s ostatními dětmi hrála divadlo a napodobovala herce. Od dětství jsem žila mezi šminkami a kostýmy, což se podaří málokterému dítěti, a to mě poznamenalo na celý život. Bývala jsem šťastná, když jsem si mohla namalovat rty a obočí a jako můj oblíbený klaun deformovat nos o zrcadlo. (Ten mi zůstal.)

Rodiče na vás evidentně neměli čas? Maminka se věnovala kumštu a když byla dlouhodobě nemocná, otec navázal vztah s Ester Krumbachovou a odstěhoval se. Jak jste to nesla?

Dítě žije v tom co má, a neví, jak by to bylo, kdyby to bylo jinak. Sice jsem nepoznala úplnou rodinu, ale neviděla jsem to nikterak dramaticky. Táta měl pocit, že ho rodina svazuje, nevěděl si rady s dětmi
a později vnoučaty. Všechny od sebe odháněl. Byla jsem hyperaktivní dítě, raději se přede mnou, když jsem byla u něj a Ester, schovával. Ale záhy mě začal vychovávat otčím Otto Haas.

To jste se s otcem vůbec nevídali?

Byla jsem u něj dvakrát v Praze a na chalupě v Kytlici u babičky. Pak jsme se potkali jednou náhodou
v Praze v době, kdy už se mnou třískala puberta. Po opětné návštěvě v Kytlici se zatvrdil a setkali jsme se až opět náhodou v Praze, když jsem studovala DAMU.

Byla jste protekční dítě?

Ale vůbec ne. Všichni si mysleli, že mě na školu dostal, ale to by on nikdy neudělal. Později se zajímal
o věci ve kterých jsem hrála a viděl každé mé představení. Nechtěl, abych měla tak brzo dítě, ale byl první, kdo za mnou přišel do porodnice. Byl cílený dědeček a otec, ale tvářil se, že tomu tak není.

Na škole jste prožila první lásku?

Hostovala jsme v Divadle Jiřího Wolkera, kde byl v angažmá Petr Svojtka. Zamilovala jsme se,
v jednadvaceti letech jsem se provdala a ve dvaadvaceti porodila syna Petra. Můj muž byl hodně talentovaný ale komplikovaný člověk a já tou dobou nebyla zralá na takový vztah. Byl můj první kluk a já si vzhledem k tomu, že oba mí rodiče byli komplikovaní, asi podvědomě vybrala podobný typ. Rozcházeli jsme se a vracívali k sobě. I když jsme si oba našli jiného partnera, náš vztah skončil až jeho smrtí. Dnes je našemu synovi už 36 let a pracuje jako režisér a umělecký šéf ABC.

Setkali jste se spolu profesně, tak jak řada vašich kolegů se svými dětmi?

Nikdy jsme spolu nepracovali. Říkali jsme si, že bychom se asi zabili. On je cholerik po otci a já jsem velmi impulzivní. A protože maminka má vždy pravdu a režisér taky, asi by to nešlo dohromady. Navíc oba nesnášíme protekcionalismus, stejně jako můj táta, který by mě nikdy nevzal do svého projektu. Teď je ale módní, že se prosazují rodinní příslušníci nebo kamarádi. Já jsem hluboce proti, prudí mě rodinné klany.

Proč si myslíte, že ztroskotalo i vaše druhé manželství s Ivanem Zmatlíkem, s nímž máte dnes již sedmadvacetiletou dceru Helenu?

Byl to snad svazek z rozumu. Žili jsme spolu dvanáct let, ale nakonec jsme se ubírali každý jinam. Já vyhledávala v divadle společnost mladých lidí a on se mi smál, že se transformuji do mladice. Přitom já mám i dnes mladé myšlení a lidi s kterými jsem se tehdy kamarádila, mně připadají staří. On se naopak přátelil se staršími kolegy a bytostně jsme se rozdělili.

Jste nyní zamilovaná? Uvažovala jste někdy o třetí svatbě?

Jsem zamilovaná průběžně. Bydlím sama a mám dost práce, nevím, jestli se mi to někdy bude chtít měnit. Ale nikdy neříkej nikdy. Kdybych se zamilovala silně… Takové věci neplánuji cíleně.

Jako jedna z mála hereček jste už 36. sezónu v Divadle pod Palmovkou. Jaké to je být tak dlouho na jednom místě? Nepovažují vás mladí kolegové za inventář?

Vážím si toho, že jsem v jednom divadle, kde jsem poznala řadu režisérů. Mohla jsem pracovat s Václavem Lohniským, Karlem Pokorným, Otmarem Krejčou, Janem Grossmanem a Petrem Kracikem, s bezvadnými kolegy herci. V každém období bylo něco zajímavého a poučného. Těší mě, že jsem teď obklopena mladými herci, kteří si ode mne nechají poradit a neurazí se pro kritiku. Před pár dny se začalo proslýchat, že by Magistrát měl dát příspěvková divadla do soukromého vlastnictví stávajícím ředitelům. To mě zarazilo…

Máte sama recept na mládí?

Stále se dívám dopředu a nic mě nezastaví. Nemám obavy z vizuálního stáří, ale bojím se, abych jednou nebyla někomu na obtíž a dokázala se o sebe s přibývajícím věkem postarat. Ale tuhle obavu má asi každý. Proto je dobré utužovat nejen mysl, ale i tělo.

Jakou roli považujete za životní?

Na tu ještě čekám.

Hrajete, píšete a režírujete, co je vám nejbližší?

Hraní, proto jsem herečka. Cokoli píši, ať jde o cestopis (Útěk z ráje) či věci pro divadlo, například scénář Ginger a Fred, snažím se, aby lidé měli pocit, že to se mnou prožili. Tak si to při psaní předehrávám.

O otcově pobytu v psychiatrické léčebně jste vydala Zápisky z blázince, co vás k tomu vedlo?

Když jsem pořádala po jeho smrti pozůstalost, našla jsem deník z blázince. Nejenže mi zápisky přišly zajímavé, ale hlavně jsem byla zvědavá, co píše o mně. A protože se o otci, který by si to zasloužil, nechystal nikdo psát, rozhodla jsem se, že jeho deníky zpracuji a vydám. Nyní sbírám materiály na jeho monografii a věřím, že se o něm dozvím nové věci. Místo letní dovolené se chci pustit do psaní.

Kdo vás přivedl k psaní knih?

Před lety jsem si nechala vyložit taroky od kolegy a režiséra Václava Knopa, který mi řekl, že bych měla komunikovat s lidmi a psát. Okamžitě jsem si koupila počítač a začala...

Věříte na osud?

Ano. Právě proto si nechávám pravidelně vykládat karty. Hlavně chodím za kartářkou, když potřebuji udělat nějaké rozhodnutí. Radím se ale i o situacích, které se staly a o lidech, které jsem v těch souvislostech potkala. Mockrát jsem se už spálila, tak už lidem úplně nevěřím. Ne, že by mi to vždy vycházelo, ale tím, že si kladu otázky, dělám si sama ve věcech pořádek.

Loni jste si dopřála dovolenou na ostrově Bora Bora. Co pro vás cesta znamenala?

Šlo o mezní zážitek v životě. Každý se divil, že tam letím sama. Já původně nezamýšlela cestovat sama, ale když to tak dopadlo, cíleně jsem se už dva měsíce před odletem na cestu připravovala. Rozhodla jsem se tam napsat cestopisnou knihu a to se mně také povedlo a natočím amatérský film. To, že jsem v pozdním středním věku uskutečnila cestu na konec světa pro mě znamená, že se o sebe dokážu postarat a obstojím i v neřešitelných situacích, navíc, když neumím žádnou řeč a bojím se létat.

Jakou lidskou vlastnost považujete za nejdůležitější?

Pokoru, ale ta se v naší profesi nějak vytratila. Jestli jsem si vzala něco od otce, pak je to právě pokora k práci. On byl kritický k sobě i druhým a já jsem na tom stejně, i když si často dělám nepřátele.

Loňský rok byl pro vás zlomový i v tom, že jste se po … letech přestěhovala z pražské Pankráce do Lysolají. Co Vás k tomu vedlo?

Vadil mi hluk z magistrály a malý prostor. Měla jsme tam spoustu věcí po rodičích a v igelitkách pozůstalost po otci, kterou jsem chtěla archivovat. Dnes bydlím v malém domečku se zahrádkou a jsem nadšená. V létě budu mít nový bazén a už se těším jak sednu k počítači a pustím se do té biografie o tátovi.

Blanka Dvořáková, Květy 2008

© Katerina Machackova, 2007 - design: pv.com