Někdy jsem jak pytel blech

KATEŘINA MACHÁČKOVÁ

S toutou oblíbenou a zkušenou herečkou si nejlépe popovídáte v klubu pražského Divadla pod Palmovkou, kde je v angažmá už přes 30 let! Při povodních v roce 2002 bylo divadlo úplně zatopeno, ale teď se blýská novotou. Divadelní kavárna, kde jsem se s ní sešla několikrát, je k povídání u poháru čehokoliv dobrého přímo ideální. A jaká náhoda! K setkání nad knihou jsme se obě oblékly do červené a černé. Neměly jsme na sobě žádnou jinou barvu! Že by příznivé znamení? „Kéž by“, napadlo mě ještě než jsme se daly do práce. A jaká Kateřina je? Když s ní mluvíte, chvílemi se před vašima očima mění
v malou holčičku, protože není snad chvíle, kdyby se nepohnula, nedala ruce do jiné polohy nebo nezměnila sklon hlavy. Výrazy na její tváři se střídají snad s každou vteřinou a v očich jí poskakují neposední skřítkové. Během chvíle vám nabídne celou škálu grimas a pohledů plných nejrůznějších emocí. „Výborná herečka, a citlivá a zkušená žena plná temperamentu“ řeknete si. Kateřina je dvakrát rozvedená. Je matkou Petra Svojtky ml. (33) (První manžel tragicky zahynul v květnu 1982.), který je uměleckým šéfem divadla v Kladně. Kromě něj má Kateřina i dceru Helenku Zmatlíkovovu, která se jmenuje po své slavné babičce, jejíž kresby svého času doprovázely snad každou dětskou knížku. Helenka (24) dnes studuje Literární akademii Josefa Škvoreckého.

Jak se vám právě teď jeví svět?

Myslím, že naším myšlením trochu pohnulo to, co se stalo v zimě v Asii, kde po vlně tsunami zemřeli desetitisíce lidí. Poprvé v novodobých dějinách naší »neotřesitelnou civilizační jistotou« otřáslo, když před čtyřmi lety spadly mrakodrapy v New Yorku a tohle byl otřes podobného rozsahu. Mělo nás to vytrhnout
z určité letargie, ale klapky z očí si lidé, jak je vidět, jen tak sundat nehodlají. Zase už pozapomněli, ale myslím, že úplně se na neštěstí takového rozsahu zapomenout nedá. V Thajsku jsem před několika lety na Vánoce byla, takže se mě to dotklo o to víc. Tak bezstarostně cestovat jako dřív už asi po světě nikdy nebudu. Odpočinek u moře pro mě ale není ten hlavní cíl, spíš je to vedlejší produkt, protože cestování mám spojené především s poznáváním. V poslední době jsem přemítala mimo jiné i o živlu vody jako takovém, protože jsem vždycky chtěla bydlet u řeky, u jezera nebo nejlépe na břehu moře. Když si pak člověk uvědomí, jaký je voda mocný živel, dívá se alespoň na chvíli na přírodu zase s pokorou. Je to vlastně podobné jako zkáza Titaniku a taková neštěstí přicházejí po čase vždy znovu a znovu. A lidská pýcha pak zase, bohužel jen na chvíli, trochu opadne.

Co vám říká třeba numerologie?

Ta mě oslovuje hodně. Možná proto (!) jsem měla už ve škole ráda matematiku a ještě dnes se třeba někdy podvědomě přistihnu při tom, jak sčítám »espézetky« aut a říkám si, že když vyjde sudé nebo liché číslo, něco se mi splní nebo naopak. Také si počítám své šťastné dny a přemýšlím o nich třeba když mě čeká důležitá schůzka. Myslím si totiž, že určitá čísla mi štěstí skutečně přinášejí a jiná nikoliv - možná to je čistě můj vnitřní pocit – nějaká čísla mi jsou prostě jakoby daná. Jinak jsem jednička a můj život podle toho také vypadá. Všechno si v životě musím zařídit a vybojovat sama a v mém případě je úplně zbytečné, abych čekala na pomoc od kohokoliv jiného. V mé číselné mřížce jsou dominantní lichá čísla a ta mě také celý život nejvíc ovlivňují. Kromě jedničky jsem ale ještě nejvíc pod vlivem devítky a to je duchovní číslo. Když mi numeroložka Šárka Sehnalová-Kalábová udělala numerologickou mřížku a vylíčila všechny mé vlastnosti, strefila se hodně. A nejde jen o to spočítat různá data, ale podobné vibrace nesou i písmenka, takže záleží i na jménu. Mám doma výbornou knihu o numeralogii Čísla lásky a docela často ji používám.

Co čtení z ruky?

Také mi už četli. Do dlaně se mi dívá i moje kamarádka, k níž chodím na karty. Nejvíc si ale vzpomínám na to, jak mně a mojí spolužačce z DAMU Magdě Dolejšové, která chodila o rok výš, četl kdysi - snad někdy
v roce sedmdesát - z ruky na Kampě v jedné hospodě nějaký chlapík za pivo. Magdě řekl, že ji čeká velký problém a ona také velmi brzy zemřela. Mně většinou všichni říkají, že mám takovu čistou »jednoduchou« ruku.

Přivolala jste si někdy to, co jste si přála?

Spíš, co jsem si nepřála, ale obecně se mi spíš stává to, co nečekám. Hodně věcí, co ke mně přicházejí, spíš připomínaji »blesky z čistého nebe«.

Jaké máte ráda kameny?

Teď mám ráda hlavně červené, třeba rubín. Vždycky jsem si myslela, že mi nosí smůlu perly, ale dnes si to už nemyslím, takže mám ráda také perly. O vzácných kamenech a jejich působení na člověka vzhledem
k jeho horoskopu mám doma několik knih. Ke mně jde třeba tyrkys, a tak jsem si z něj nechala udělat prstýnek, ale zajímavé je, že ho příliš ráda nenosím. A diamanty? S nimi mám několik zajímavých příhod.

Jaké?

Před pár lety jsem si ve starožitnictví koupila prsten s dvěma velkými diamanty. Vloni v létě jsem po třiceti letech jela na koupliště do Rakovníka poté, co mi volal můj syn, že tam náhodou je. Bylo to nečekané
a protože jsme tam spolu kdysi často pobývali u mé babičky, neváhala jsem, koupila si plavky a vydala se na cestu. Na koupališti to bylo príma, ale cestou zpět jsem zjistila, že mi chybí diamantový kamínek
v prstenu. Hned jsem se na koupaliště vrátila, prosila svatého Antoníčka, aby mi pomohl hledat, ale marně. Chodila jsem pořád dokola všude možně, málem jsem nechala vypustit i ten rybník, kde se koupalo, ale nenašla jsem nic. Tak mi nezbylo než si říct: prostě ke mně nechtěl, zapomenu na to. Zašla jsem ke zlatníkovi a ten prsten si nechala předělat tak, aby v něm byl jeden kámen. Asi za tři dny po tom, co jsem si opravený prsten vyzvedla, se začal kamínek hýbat. Připevnili mi ho tedy znovu. Jenže po měsíci se zase nějak podivně »kroutil« a pak jednou sedím doma na gauči a koukám, co se to na něm povaluje za sklo? A v duchu se ptám, co jsem kdy rozbila… Jenže to nebylo sklo, ale briliant z mého prstenu! Prostě opět vypadl. S prstenem jsem to už vzdala, už ho nijak předělávat nebudu. Asi ke mně nepatřil, bůhví, kdo ho kdy předtím nosil nebo jak získal ty brilianty. Myslím, že to všechno mělo být znamení.

Voníte se?

Parfémy mám ráda asi jako každá žena. Jsem zatížená na kořeněné a extravagantní vůně. Doma si někdy zapálím aromalampu, ale vonné olejíčky si kupuju spíš náhodně. Parfém - to je také název mého oblíbeného románu. Děj se odehrává ve středověku a je to příběh vraha - lékárníka a mastičkáře, který hledá ideální, prostě nejlepší vůni ze všech a najde ji ve vůni krve mladé zavražděné dívky. Je to vážně moc zajímavý příběh a navíc je to skvělé napsané. Autorem je PatrIck Süskind, který je navíc stejně starý jako já.

Vy sama také píšete a dokonce se vám povedlo zdramatizovat i Goethovo Utrpení mladého Werthera. Proč to byl dosud takový „oříšek“?

Je to kniha skoro bez děje, jsou to jen dopisy. Pokud jsem příběh chtěla zpracovat, musela jsem „zhmotnit“ postavy i domýšlet příběh. Snažila jsem se, aby to bylo tragikomické, i když je to o našťastné lásce
a bezvýchodnosti. Když tenhle slavný román vyšel, vzedmul vlnu sebevražd mladých lidí, oblíbily si ho generace čtenářů, četla a připomínala ho ve svých spisech spousta velikánů a údajně ho měl na bojišti
i Napoleon. Je to zvláštní, vyjímečná, možná až démonická kniha. Goethe v ní psal o své nešťastné lásce, o problémech, které byly zřejmě velké, vždyť se o něm ví, že byl až do pozdního věku panic. Myslím, že do ní vložil hodně energie, té samé energie jakéhosi přetlaku, ze které už vzniklo spoustu děl, uměleckých
i vědeckých.

Červené oblečení vám sluší. Proč máte v oblibě zrovna tuhle barvu?

Nejen, že mám červených věcí ve svém šatníku poměrně dost, ale mám doma červené i doplňky. Oblíbila jsem si ji asi před pěti lety a také mám ráda srdíčka. Dcera to ví, a tak mi k Vánocům koupila prstýnek
s červenými srdíčky. Dříve jsem se hodně obklopovala černou, ale pak jsem cítila potřebu změny. Nejdřív jsem myslela, že přesedlám na béžovou nebo zelenou, ale nakonec zvítězila červená. Možná proto, že dodává sílu, skrývá oheň i vášeň.

Co tradice? Máte ráda třeba Vánoce?

Naopak! Na Vánoce jsem hodně jezdívala se synem Petrem a dcerou Helenkou nejraději někam do světa. Jednou jsme byly v Egyptě, jindy v New Yorku nebo v Thajsku. Vánoce nemám ráda z principu. Jednak to nabralo úplně jinou formu, než by takové svátky měly mít, ale neslavím je pořádně vlastně od té doby, co jsem se podruhé rozvedla. A možná mám i blok z dětství, protože mám pocit, že právě o Vánocích se naši vždycky pohádali, protože byli v křeči, aby všechno bylo super. Přitom Vánoce by měly být hlavně svátky klidu. Můžete vymýšlet horem dolem, jak je zkrášlit, ale nejdůležitější je najít klid sám v sobě. Dokud se tohle nepodaří, můžete si o Vánocích i jindy dávat nohu za hlavu a žádné »štěstí« nepřijde. Prostě je potřeba, aby si člověk nejdřív udělal jasno sám v sobě.

A jak to děláte vy?

Jak kdy a ne vždy se mi to daří. Univerzální recept neexistuje.

Co vás vlastně přivedlo ke psaní?

Neumím sedět se založenýma rukama a začala jsem v době po revoluci, když jsem míň hrála. Dnes při psaní zažívám neobyčejný pocit štěstí, možná se tak trochu dostávám do tranzu, ale je to nádherné. Cítím potřebu psát divadelní adaptace, protože snad o divadle už dost vím a možná je i výhoda, že jsem herečka, protože to, co napíšu, si v hlavě vždy přehrávám.

Myslela jsem, že ke psaní vás dovedly právě karty…

Ano, předpověděl mi to kolega Vašek Knop a já si hned šla koupit svůj první počítač. Muselo to ale být
ve mně, jinak by to v těch kartách nenašel. Pro mě to byl impuls, a tak jsem začala psát. Takových impulsů, které se člověk musí naučit vnímat, přichází za život víc a je dobré je nezahodit. Když mě prostě osloví nějaká látka ke zpracování, nepřemýšlím už nad tím, proč ano nebo proč ne. Důležité je, co v tu chvíli cítím.

Dáte na intuici?

Dám, ale že bych dopředu předvídala, co se stane, to minimálně, ale intuice, která se třeba týká práce
a inspirace - to je trochu něco jiného a funguje. V kontaktu s lidmi jsem ale dost bezelstná a důvěřivá
a stále dokola dělám chyby. Lidmi se nechávám přesvědčit, i když mě intuice varuje, ať to nedělám. Tady intuici nenaslouchám a pak přijde ťafka.

Co třeba konkrétně vás nejvíc „sráží na kolena“?

Stále opakování stejných chyb každý den…

Jak často chodíte ke kartářce?

Jak kdy. Výklad z karet je pro mě zajímavý tím, že se někdy nedokážu dobře zorientovat v tom, co prožívám. Proto vyhledávám kartářky, protože ony se na všechno podívají z druhé stránky.

Vzpomenete si na první výklad?

Bylo to ze zvědavosti a první kartářka, kterou jsem navštívila, byla sousedka mojí kolegyně z divadla. Pak jsem byla u paní Kludské, a ta mi předpověděla, že dostanu velkou práci z televize, která dost změní
a ovlivní můj život. A vyšlo to do puntíku! Seriál Život na zámku, kde jsem hrála jednu z hlavních rolí, pro mě opravdu znamenal mezník, protože v takovém kolotoči jsem nikdy předtím ani potom už nebyla. Přesně si pamatuju, že jsem u ní byla 11. listopadu a 15. listopadu mi volali z televize. Pak jsem ještě navštívila jiné vykladačky, ale dneska už neexperimentuju. Pomocí karet se snažím vyvarovat se chyb a také mě zajímá, jak se mnou kdo co zamýšlí a to je pro mě podstatné. Jistě, že se někdy dozvím věci, které už tuším, ale důležité je právě pojmenovat je v tu správnou chvíli tím správným způsobem, když si nejste úplně jistí.

Váš levý prsteníček zdobí prsten titánů, který chrání před zlem a uhranutím. Jak ho máte dlouho?

Teprve pár měsíců a když mi přišel domů poštou, bylo to jak vystřižené z filmu. Zrovna totiž u mě byla moje kamarádka kartářka a balík jsme otevřely společně. A když jsem vyndala návod, bylo v něm napsáno, že prvních čtyřiadvacet hodin by prsten neměl vidět nikdo jiný než ten, komu je určen. Tak jsem jí ten prsten rychle vzala a schovávala ho, abych to ještě nějak zachránila a neporušila tu jeho »magickou«sílu , což bylo strašně komické, takže jsme se obě moc nasmály. Od té doby ho sundavám jen na noc.

Věříte na osud?

Velmi, i když si myslím, že částečně to, co je nám dáno, změnit můžeme. Všichni, co vykládají a věští používají karty, křišťálové koule nebo cokoliv jiného stejně jen jako rekvizity. Napojí se na to, co v sobě máte zakodované a to je právě ten osud. Ne každému je ale dáno dokázat se takto napojit na druhého člověka a aby to opravdu fungovalo, musí tam být vzájemné proudění energií. A ten, kdo si nechává věštit nebo vykládat, se musí otevřít a musí umět naslouchat. Někde jsem slyšela a to se mi líbilo, že osud je jako tok řeky. Můžete ovlivnit, aby se vyhnul nějakému ostrůvku nebo větvi. Můžete téci v tom korytě buď
s menšími komplikacemi nebo s většími, ale to říční koryto je hotové.

Víte, co vás čeká podle horoskopu?

Tomu moc nefandím. I když je pravda, že jsem si nechala vypracovat asi desetistránkový osobní horoskop a pravdivá toho byla spousta! Bylo tam i to, že mám problémy se svým nejbližším okolím a to mě skutečně provází po celý život. A také, že mám silnou vazbu na rodiče a na své dětství a sklon neočekávaně získávat
i ztrácet. Ztráty i nabídky u mě vždycky přicházejí dost nečekaně, to je fakt. Blíž než k horoskopům mám ale ke kartám a numerologii. Narozená jsem ve znamení Střelce, ascendent mám v Raku a měsíc ve Skopci. Také vím, že venuši mám v Kozorohu. Jako Střelec často bez přemýšlení udělám něco bláznivého, ale pak zase udělám jako správný Rak krok zpět a půl roku o tom přemýšlím a hledám, kde jsem udělala chybu. Dost se to ve mně mele a vždycky dávám největší vinu za všechno sobě.

Přihodí se vám někdy něco, co si neumíte vysvětlit?

Tak to se mi děje pořád! Jako dárek jsem například dostala od kolegyně dřevěnou kočičku, která leží na pohovce a přitom telefonuje. Mám ji vystavenou na televizi. A ta kočička před mýma očima z té pohovky často skáče dolů. To se stalo asi už 30x, poprvé před třemi lety. A nedávno takhle skočila, když u mě byla na návštěvě dcera. »Skáče« zcela nečekaně a nezávisle na tom, jestli je puštěná televize nebo ne. Kolikrát třeba na něco v duchu myslím a přemýšlím, jestli ano nebo ne, a když ta kočička skočí, beru to jako potvrzení toho, co si právě myslím. Nebo můj topinkovač. V poslední době jsem zatížená na červenou barvu a na symbol srdce – prostě mě to oslovilo. A teď si představte, že když jsem nedávno otevřela spodní, vyndavací část mého topinkovače, abych ji vyčistila, na začouzeném plechu se rýsovala silueta srdce. Moc mě to potěšilo a doufám, že to je příznivé znamení! A mnoho jiných zážitků mám s elektronikou!

Povídejte…

Mám už vypozorované, že jsou dny, kdy mi třeba doma z neznámých důvodů nefunguje tiskárna. A nikdo neví, proč. Nebo se mi mezi textem tisknou nějaké šifry. Na opravy počítače ke mně chodí jeden pan inženýr. Když jsem mu říkala o té skákající kočce, smál se a asi si myslel, že jsem blázen. Když mi ale měl opravit počítač, smích ho přešel, protože všechny zálohované soubory, které se jemu doma na disku ukázaly, u mě v počítači prostě najednou nebyly. A čím to všechno je, nedokážu říct. Nemám to zmapované úplně přesně, ale vím, že elektrické přístroje se v mojí blízkosti někdy chovají jinak než by měly. Nedávno jsem třeba sobě i dceři koupila úplně stejného diskmana. Helence funguje bezvadně, ale mně ne. Po deseti minutách provozu vysadil displej. V obchodě mi přístroj vyměnili za nový, který měl opět stejnou poruchu. Oba poslali do opravy, kde se zjistilo, že jsou v pořádku, jen mají laser na jiném místě. Co to mohlo způsobit, nikdo nevěděl. Když se mi pak diskman znovu dostal do ruky, několikrát jsme ho jakoby »promačkala « v rukou a momentálně »běhá«. Jak se ale laser obou přístrojů mohl dostat jinam, než měl být, nevím.

Sama se také ptáte karet?

Jenom úplně obyčejně, zda ano či ne. Něco jsem už od kartářů pochytila, ale žádný složitější výklad neovládám. A jaké používám karty? Ty, co tak nádherně namalovala Iva Hüttnerová. Taroty mám taky, ale trochu se jich bojím a cítím k nim velký respekt. S kartami od Ivy je to ale jako by mluvily samy a přitom působí vlídně. Nedám na ně dopustit. Jednou jsem ale s kartářkou měla i špatnou zkušenost. Zpražila mě hned mezi dveřmi a kolegyni pak řekla, že jí do roka zemře muž za volantem. Ta se z toho vůbec nemohla vzpamatovat. Musím říct, že špatnou energii jsem z téhle paní cítila hned, jak jsem překročila její práh. Naštěstí to nebyla pravda. Myslím, že se zejména negativní věci nemají tvrdit, protože skutečnost může být jiná a může se najít i řešení, jak něčemu zabránit. Mám na mysli tu řeku osudu a její koryto. Všechny kartářky, ale i ti, co se mi dívali do dlaně, mi ale shodně řekli jednu věc. Takže na tom asi něco bude.

Jakou?

Že mě kromě divadelní kariéry čeká i nějaká další. Teď jsem se dostala do stádia, že už kartářky nestřídám. S mou kamarádkou, která se tím zabývá, jsem už ve vztahu rovnováhy, která mi naprosto vyhovuje a nechci se nechat rozhodit někým jiným a něco pokoušet. Osud stejně v jeho podstatě nezměníte, je třeba se především ve svém životě zorientovat a najít si způsob, jak všechno co máte zvládnout, zvládnete co nejlíp. Moje kamarádka není z Prahy, často si telefonujeme, ale nejde jen o výklady, nakonec někdy radím i já jí. (směje se)

Čarovala jste někdy?

Už jsem to měla v plánu, ale pak jsem se toho zalekla.

A duchařila jste?

I to jsem zkusila. S první kartářkou jsme několikrát vyvolávali ducha mého otce. Ale dělala jsem to hlavně proto, abych se dozvěděla, kdy jsem se přesně narodila a mohla si nechat udělat horoskop. Zajímaly mě ale i další rodinné záležitosti, na něž jsem neznala odpověď.

Dostala jste ji?

Něco jsem se dozvěděla, ale nevím úplně jistě, jestli to je pravda. Ale nedá mi to, a tak jsem se rozhodla, že dobu narození, co jsem se při seanci dozvěděla, si půjdu ověřit do pražské porodnice v Podolí, kde jsem se narodila. Co se týče vyvolávání duchů, měl by být člověk opatrný. Ne vždycky byla ta energie čistá
a skoro nám připadalo, že jakoby se nám »černá« energie přímo vnucovala. Asi jsme vyvolaly i ty duchy, které jsme nechtěly. Párkrát to bylo takové že mi až mrazilo a jsem přesvědčená, že tam ten kontakt byl. Jednou jsme za dveřmi pokoje, kde jsme duchařily, zapomněly psa jménem Čert. A první, co nám duch sdělil bylo, abysme Čerta pustily dovnitř! Měly jsme různé zážiky a přes všechno to, co jsem teď říkala, byla řada informací, co přicházela, pravdivých. Vždycky jsem se ale obracela jen na tatínka. Bylo to hodně
v době, kdy jsem psala knihu o jeho životě, která pak vyšla pod názvem Zápisky z blázince, protože jsem si ve spoustě věcí nebyla jistá a tenhle kontakt mi v mém tápání pomohl. Někdy jsem si připadala jako transformátor, který něco odněkud nabírá a pak už to jen vytkne do pera. Při každém psaní mívám pocit, že píšu, jakoby mi text někdo diktoval. Ale nechci to zveličovat. Asi jsou to jen moje pocity.

Myslíte si, že k těmto věcem mají vztah všechny ženy?

Jsou lidé, kteří na tyhle věci nedají, i když většinou jsou to asi muži. Takoví lidé buď nevěří, nebo jsou prostě k těm jiným realitám necitliví. Není na tom nic špatného, každý z nás je prostě jiný.

Myslíte, že to s chlapy umíte?

Jako jestli s nima něco »válím«? To rozhodně ne, takový cíl nemám, ale je fakt, že to asi jde. Jednou mi kamarádka vyprávěla zajímavou příhodu, jak zaříkávala svého manžela, aby na ni nežárlil. Jeli spolu
a manžel na ni čekal v autě, zatímco ona šla na seanci, o čemž ale on neměl ani zdání a vůbec nevěděl, co se děje. A když se do auta vrátila, první, co jí řekl, bylo: „Prosím tě, já jsem si uvědomil, jak jsem na tebe žárlil, protože jsem ti nevěřil, a mrzí mě to.“ Opravdu ho »osvítilo« přesně v tu chvíli, kdy ty ženské »čarovaly« a pak se skutečně změnil. V tomhle případě s takovým kladným zásahem souhlasím, ale jinak si myslím, že by člověk do osudu jiných lidí zasahovat neměl. Neměl by se snažit ani je nijak ovlivnit, nebo jim nedej bože ublížit, ať se děje, co se děje. Občas něčemu může pomoct, ale jinak by své pole působnosti podle mě přesahovat neměl.

Máte nějaký amulet?

Na krku mám speciální přívěšek, do kterého jsem si musela i něco svého vyrýt, aby mi opravdu přinášel to, co má. Ale co mi funguje, jsou prosby ke svatému Antoníčkovi, když něco hledám. To mě naučila moje babička a musím říct, že věc, kterou postrádám, pak často opravdu najdu. Jednoduše si jak v mateřské školce opakuju: svatý Antoníčku, pomoz mi prosím hledat to a to… a ono to funguje! Možná je to tím, jak se člověk soustředí, ale to nezkoumám. Prostě tomu věřím. Často to funguje, ale ne vždy jako v případě toho prstenu. Ten mi ale, jak jsem posléze pochopila, opravdu nepřináležel.

Bojíte se smrti?

O tom asi někdy přemýšlí každý. Snad můžu říct, že se smrti nebojím. Neustále řeším tolik věcí a zaobírám se něčím jiným, že o tom moc nepřemýšlím. Není čas.

Je život po životě?

Myslíte, jestli se sem vracíme? Tomu věřím, protože ta energie se podle mě ztratit nemůže. Ester Krumbachová, která se tím hodně zabývala, mi říkala, že se sem stále vracíme a vždycky máme nějaký úkol. Když ho splníme, dostaneme se do vyšší dimenze, až se posléze spojíme v absolutnu s bohem. Taky říkala, že těch fází je sedm. O mně tvrdila, že jsem »stará« duše a jsem tu asi popáté. Na téma převtělování duší vzniklo několik knih už v dávných civilizacích, vemte si tibetskou nebo egyptskou knihu mrtvých. Vědění lidí z dávné minulosti jakoby se ale během věků ztrácelo. Člověka tvoří »něco« - kromě těla a ducha to je také duše. Z materiálního hlediska se skládáme z katyontů a anyontů, ale pak je tu i ta dokonalá syntéza toho všeho a my cítíme, že nás něco přesahuje. Někdy mi naše vědění o životě připomíná jako když se probereme ze sna - víme, že se nám něco zdálo, ale přesně nevíme, co to všechno mělo znamenat. Podle mě to je na jiné úrovni totéž, protože jde o práci podvědomí. My v té naší realitě žijeme zcela bdělí možná v nevědomosti a je to jako bychom snili. Pravdu se dozvíme až pak, po smrti.

Zkoušela jste návraty do minulých životů?

Zatím ne. Myslím, že člověk má i bez toho dost námětů na přemýšlení, protože každodenně získává spoustu informací. Takže má co dělat se sebou i tak. Proto podle mě není nutné pátrat dál, a proto po ničem dalším nepátrám. Každou zkušeností si stejně každý musí projít sám. Tohle může sloužit jen jako jakási nápověda, ale kdoví, co by se člověk dozvěděl a jak by to unesl. Pamatujete si na Ester Krumbachovou?

Moc mi to neříká…

To byla výtvarnice a výtečná scenáristka, například společně s Věrou Chytilovou napsala scénář k filmu Sedmikrásky. Dlouhá léta žila s mým otcem, vlastně od mojí maminky táta odešel k ní. Byla bezdětná, ale ke mně měla už od mého dětství hezký vztah. Dala mi do života hodně, hlavně různé zkušenosti. Když mi bylo čtyřicet poznala jsem ji ještě blíž, myslím že mě napojila na úplně jiný druh myšlení i způsob práce
a iniciovala mě k jiné životní etapě. (!)

Dáte na lidové léčitele?

Pár jsem jich navštívila, ale přiznávám, že už předem jsem jim moc nevěřila. Myslím, že mi nikdo nepomohl, i když jsem měla různé zdravotní problémy. Všechny moje potíže ale vždycky vznikají z nějakého vnitřního chaosu, to jsem za ta léta už vypozorovala, a právě proto je u mně na prvním místě psychický klid. Prostě chci být co nejvíc v pohodě. Proto je pro mě kartářka mnohem důležitější než léčitel, protože mi dokáže navrátit můj duševní klid a vyznat se sama v sobě.

Co vám pomáhá překonat trápení a krize?

Na krize jsem dost mistr - tím myslím, že o trápení nemám nouzi. Prostě to vždycky musí nějak odeznít. Nejdřív to ale musí přebolet a k tomu potřebuju absolutní klid, nemůžu ani číst, prostě nic. Když je mi nejhůř, potřebuju ticho, vůbec žádnou hudbu, i když jinak mám muziku ráda. První známka, že se to lepší je, když snesu operní árie. Operu miluju a asi je to tím, že maminka byla operní pěvkyně. Když se ale »vyhrabu« z nejhoršího, když při krizi projdu celým tím procesem, získám energii a tu pak zase někam vložím. A moje povolání – herectví, má s těmi osobními katarzemi zvláštní spojitost. Na jevišti totiž často pracujete s emocemi, které v sobě máte zasunuté a když s nimi začnete pracovat, protože to vyžaduje role, často vás to bolí znovu. Ale tím se dostávají vaše smutky ven, jinak by zůstaly »zazděné« někde hluboko uvnitř. O tom vlastně je herectví. Částečně to je duševní hygiena, ale když si to vezmete do důsledků, je to vlastně trochu nenormální předvádět něco tak niterného. Alespoň u mě je to tak, že si to s přibývajícím věkem uvědomuju čím dál víc. Pokud je člověk citlivý, a většina herců opravdu je, má zábranu a trému vejít na jeviště a začít hrát. Bez ohledu na to, kolikrát už na jevišti stál. A možná že čím víckrát, tím je to ještě horší.

Takže pro zkušeného herce není hraní »zívačka«?

Když to má někdo takzvaně »na háku«, je to plané a nemá to žádnou hodnotu. Diváci to samozřejmě poznají. Máte-li na ně zapůsobit, musíte to srdce skutečně otevřít a vynaložit patřičnou energii. Když to neuděláte, je to prázdné a úplně nanic.

Hrajete třeba i v civilu?

To jako myslíte, že bych předvedla nějakou etudu třeba v samoobsluze, nebo někde jinde, abych z toho měla výhodu? To snad ani nejde. Jsem bezelstná a jako každý jiný člověk úplně stejně zranitelná.

Jaká jste ještě?

Moje přirozenost je hodně temparamentu, to vím i cítím. Můj styl rozhodně není ležení a přejídání se
u televize, spíš se pořád snažím něco tvořit a dovídat. Bohužel ale nejsem moc soustavná, takže žádné pravidelné meditace nebo nějaká cvičení, pro mě nejsou.

Luna na vás působí?

Prý je dominantní planetou v mém horoskopu. Je fakt, že jako malá jsem byla trochu náměsíčná. Pamatuju si, jak mě jednou naši budili, když jsem jako děcko šla přes jejich ložnici ve zvláštním polospánku. Vidím to jako dneska, takže Luna na mě asi působí. Poslední dobou to ale už tolik nepociťuju, ale určitě měsíc ovlivňuje každého z nás, ať si to uvědomujeme nebo ne. Tomu se vyhnout nedá.

 

Věra Keilová, Blesk 2005

 


© Katerina Machackova, 2007 - design: pv.com