Těpic

Milý tati!
Dívám se na Tvou fotografii.
Pomalu otvíráš dveře bytu, zaskočen nenadálou návštěvou.
„To jsem já, jen na chvíli…“
„Těpic. Tak pojď.“
Vstupuju do předsíně, do pokoje, usedám, vlastně zapadám do nízkého křesla. „No, co jsi mi chtěla?“, otáčíš na mě svou mírně rudnoucí pleš, čekáš … a já nevím jak začít, marně hledám slova. A to jsme téměř pořád ve spojení, aniž spolu mluvíme, snad jsme si blíž, než když jsi tu ještě byl... Často cítím, že stojíš vedle mne, Tvou energii, někdy přímo šťouchanec do zad, třeba v autě: To se teda prober! Při jakékoli práci, jako bys mne vedl, jako bys mi chtěl říct, co jsi mi nikdy neřekl, jako by ses snažil mě dovést k tomu, co jsi sám nestihl.
Třeba k psaní.
Nevím, jestli jsi někdy myslel na to, že by jsi psal. Možná Tě to nenapadlo, možná sis nevěřil, možná jsi nečekal, že by se našel vydavatel, který by Ti něco vydal. Nevím. Psal sis ale pro sebe. Do právě čtených knih, do diářů, na útržky papíru. Drobné postřehy. A citáty, všude samé citáty! Psal sis také deníky. Když jsem ty fragmenty postupně nalézala a dávala si je dohromady, byla jsem okouzlena jejich formou
a obrazivostí… Něco z Tvé pozůstalosti jsem vydala, věřila jsem, že by Ti to nevadilo a že by mohlo lidi zajímat, jak jsi přemýšlel. Ty chvíle strávené s Tvými literárními opusy byly tak nádherné, že jsem přímo cítila potřebu psát dál. Nevěřila jsem si… ale Ty jsi mě stále častěji tahal k počítači a jako bych Tvou prodlouženou rukou pokračovala v tom, co Ty jsi ani nezačal. Psaní se pro mne stalo drogou. Jen si nejsem jista, kdo z nás dvou vlastně píše. Určitě Ty. Protože jak tak teď hledám slova pro tenhle dopis, tak mě vůbec nic nenapadá a Ty mi nenapovídáš, asi jsi zvědav, co ze sebe vysoukám. Takové trochu potměšilé, trochu laskavé očekávání.
Už dávno se Tě chci taky zeptat co tam nahoře, nedáváte tam se svými kolegy nějakou tu BOŽSKOU KOMEDII? Přece Tě to nemohlo pustit, ta Tvá posedlost, to postižení divadlem. Celý život jsi žil jen tím, co jsi zrovna zkoušel, co jsi zrovna hrál. To ovlivňovalo kým jsi zrovna byl, jak jsi vypadal, o co ses zajímal,
s kým jsi se stýkal, jak ses cítil. Od nejútlejšího věku okouzlen vůní šminek, oslněn až zaslepen světlem reflektorů, ohlušujícím potleskem i tichým nic a zklamáním a rozčarováním a beznadějí. Bezmocí. To Tvé věčné hledání a na prchavý moment nalézání sama sebe… Teď do mě šťoucháš a připomínáš: Vše na jevišti musí být vždy jen dílem toho okamžiku, všechno musí vznikat neočekávaně přímo před divákem, protože v další vteřině už to neplatí, musí se začít a začínat pořád znovu… Pamatuji, jak jsi mi vyprávěl
o svém strachu ze zkoušek. Jak, když jsi ráno chodíval přes Karlův most, jsi se s pohledem na Národní divadlo v duchu modlil, aby začalo hořet a ze zkoušky sešlo. Když se zkouška nepovede, může za to vždycky jen režisér! Bál jsi se, že neustojíš své herce, ty své zlobivé děti? A co představení? Ta věčná obava jestli se to Tobě či Tvým hercům dnes povede, jestli se představení sejde s divákem, obava z toho co se nedá naplánovat a buď se to stane nebo ne… To bolestivé svlékání kůže a obnažování toho nejcitlivějšího, nejbolavějšího.
Pamatuji si všechno, co jsi mi kdy řekl, nakazil jsi mě svým zápalem, když jsi mi rozkrýval různé problémy, popisoval zkoušení, ale i herecké výkony a představení, která jsi zrovna viděl. Podobně jsi myslím nakazil
i mnohé herce, se kterými jsi zkoušel a kteří z toho dodnes žijí. Neměla jsem to štěstí s Tebou pracovat
a jsem moc ráda, že mi aspoň teď stojíš za zády a občas mě dloubneš do zad. Věř, že co se týká nasazení a protrápení se divadlem, moc za Tebou nezaostáváme, ani já, ani Tvůj vnuk. Teď mě napadá, myslíš, že se po nás teď v divadle ještě chce něco tak opravdového, často navenek neefektního? Já věřím, že ano! Ale někdy mívám pocit, jako by nás malá hrstka plula někde na kře. Na pevné zemi jakoby tohle neplatilo. Jakoby by bylo důležité se hlavně tvářit, že něco je a ono často není vůbec nic. Stačí jen to efektně zabalit nebo aspoň neobvykle. Ale kde je obsah? A nakonec kdo to pozná. Občas zaslechnu: Co by tomu řekl Macháček? Myslíš, že ta naše kra někam pluje a dopluje, že se jen tak nerozplyne v širém moři? To mi teda naznač! A nejen mně. Prosím. Šťouchni pár lidí pěkně do zad: To se teda proberte!

Těpic

Káťa

© Katerina Machackova, 2007 - design: pv.com