… nikdy nezapomenu na Ester K.

Pomalu scházím po schodech kina Světozor na slavnostní projekci dokumentu Věry Chytilové Pátrání po Ester.

Mé pocity jsou velmi nejednoznačné. Před více než rokem mi zavolala dívenka z téměř partyzánské filmové produkce, že režisérka Chytilová chystá dokument o paní Krumbachové a jestli bych se projektu nechtěla zúčastnit. S radostí, ale i s určitými obavami jsem souhlasila. Pak přišel onen den. Plna respektu k paní Chytilové, ale i znalá hrůzných vyprávění kolegů (nakonec i mého otce) o jejích pracovních postupech, navíc rozjitřelá vzpomínkami na Ester, jsem se zmohla jen na pár nesouvislých vět.

Co mě tedy nyní čeká. V duchu se modlím, aby mě paní režisérka "vystříhala" a mé trapno nezasáhlo do dokumentu. Moje obavy vzrůstají při každém dalším potkání vážené osobnosti české kinematografie. Jsou tu všemožní známí i neznámí, bizarní postavy. Mnozí, které znám z vyprávění Ester, mi teď na dálku kynou – "Ahoj!" Tím tichým spojenectvím je ovzduší kina přímo přesyceno. Ne nadarmo za chvíli ve filmu zazní, že Ester byla kouzelnice obdařená magickými schopnostmi. Je tu prostě s námi. Představování hostů před oponou končí obvyklým trapasem. Květiny dostává paní režisérka už téměř ve tmě a málem padá do první řady. Zdá se, že neobyčejný, tak trochu poťouchlý, večer v režii Ester Krumbachové začíná.

Sleduji film a v hlavě mi souběžně běží zkratkovité sekvence mého dětství. Z plátna se na mě usmívá, co směje, zvláštně krásná tvář Ester. Uvědomuji si, že jsem vlastně nikdy nevnímala jak vypadá, jaká vůbec je. Děkuji, paní režisérko, že s vámi mohu hledat odpověď na otázku, kterou jsem si vlastně nikdy nepoložila. Dozvídám se podstatné detaily o Ester, vzpomínám na své dětství. Na České Budějovice, město, kde se protnuly naše životy. Bylo mi tehdy snad pět let a Ester byla nejlepší kamarádkou mé mámy a později… i táty. Nepamatuji si, kdy jsem ji prvně viděla, ale vím, že jsme k sobě měly od první chvíle velmi blízký vztah. Myslím, že čas strávený s tou malou všetečnou holčičkou nikdy nebrala za ztracený. Celé hodiny mi vyprávěla příběhy trochu pravdivé, hodně vybájené. Podnikala se mnou výpravy po starém městě, spřádala historii jeho domů, jejich obyvatel i domovních znamení. Uvědomuji si, tu neopakovatelnost Esteřiných vyprávění, kterými býval unešený nejen posluchač, ale i jejich vypravěčka, rozvíjející každý detail do ohromných příběhů, tak pravděpodobných, že až pravdivých. Aspoň dodnes jsem vlastně většině věcí, které mi kdy vyprávěla, (jako většina ve filmu zpovídaných), věřila. Snad naše přátelství vzniklo za dlouhých večerů, kdy jsem se bála být sama doma a Ester mě hlídávala. Vím, že o mě pečovala, když jsem byla nemocná, že mě vezla do nemocnice, když mi hodiny tekla z nosu krev. Pak byla maminka rok v sanatoriu, já žila u babičky v Rakovníku a když jsme se vrátily do Budějovic, otec se hned první den přestěhoval k Ester. Nikdy na ten den nezapomenu! Vím, že to pro maminku bylo velmi těžké, a že byla neobyčejně velkorysá a i přes vnitřní neštěstí se zvláštním způsobem s Ester nikdy nerozešla. Jen s tátou. Myslím, že si byly s Ester něčím podobné, možná to bylo i tím, že byly narozené den po sobě. Nějak k sobě patřily. Teď s odstupem mám pocit, jakoby mi byly v životě společně jednou matkou. Ester s tátou tehdy brzy odešli do Prahy a já je viděla jen výjimečně. Pamatuji na první návštěvu v bytě Za zelenou liškou, kdy se táta (snad z rozpaků) celou sobotu a neděli neukázal a o mě se celý víkend starala Ester. A zase mi vyprávěla a vyprávěla a hlavně ráno skočila dolů do obchodu pro křupavé housky a mazala mi je s máslem a lžičkou kapala medem cestičky. Kdykoliv v životě jím med, vždy si na to vzpomenu. Pak jsme jednou společně jeli k vodě a Ester mi vyprávěla, jak jsou ženy jednou za měsíc nečisté a že v některých společenstvích byly a jsou na těch pár dnů vyvržené. Jak dokážou být silné a co všechno znamenají… Tehdy snad začala s mou výchovou k ženství, která měla pokračovat až o více než třicet let později. Mezitím jsme se potkaly snad jen třikrát. Náhodně ve Filmovém klubu, když chystala svůj jediný film Vražda Ing. Čerta a uvažovala do hlavní role, svého alter ega, i o mojí mámě (!) a ptala se mě na telefon. Pak jsme se viděly okolo natáčení Malé mořské víly, kde hrál můj první muž a ona spolupracovala na výpravě. Nalákala mě na šperky, které tehdy vyráběla a prvně mě uvedla do svého velkého KOČIČINCE. Pak za mnoho let vystupovala s mým otcem v divadélku Říše loutek v legendárních Rozpravách o režii. To byla na smrt nemocná, takřka beznadějně, ale jako kočka královská nastoupila jeden z dalších sedmera životů. Tehdy se s otcem znovu k sobě přiblížili. A po revoluci se pro změnu na smrt nemocný otec vrátil na pár týdnů Za zelenou lišku, aby o něj pečovala ona. Chodívala jsem je navštěvovat… Pak už jen Ester. Tehdy došlo
k našemu setkání zásadnímu. Přišla jsem jednoho letního podvečera do jejího bytu v šedivých šatkách, obtěžkána baťohem s nákupy. - "Co to vlečeš, jak to vypadáš? Kolik ti je? Sundej to, na, tohle si obleč!" - a začala vytahovat ze skříní oděvy nejnesmyslnějších barevných kombinací. Dodnes jsem se s těmi hadříky nerozloučila. Pár měsíců jsme byly v hodně blízkém vztahu, nejdřív mi poskytla útočiště ve svém bytě, pak zase ona pobývala v létě u mě na otcově chalupě, cestovaly jsme po Rakousku. Byly jsme pořád spolu. Teď už vím, že byla osudem určena, aby mě převedla přes brod k dalšímu ostrůvku mého života. To ona pozměnila jeho další vývoj, mohla bych říct, že mě iniciovala. Začala maličkostmi. Nechala mi propíchnout uši, změnila účes. Postupně mě měnila z podstaty. Díky ní jsem zanevřela na usedlost. Modelovala ze mne novou osobnost, jako když vytvářela z moduritu své šperky. A zase mi vyprávěla. O životě, co všechno jsme mu povinni. Proč a kolikrát se vracíme na svět a že jsem stará duše. Dala mi číst svou milovanou knihu o čisté lásce Kněžnu de Cleves (tomu by jistě divák Chytilové dokumentu sotva uvěřil!) a k tomu mě (čtyřicetiletou) zasvěcovala do tajů koketérie (jaké protiklady!). Bezvýsledně. Vyvařovala mi rafinované pokrmy (ne nepodobné těm, které podstrojuje V. Menšíkovi alias Ing. Čertovi J. Bohdalová), objevila pro mě zajímavé kombinace. Ve všem. Navrhovala tehdy kostýmy do Cida na Vinohrady, ukazovala mi, jaké používá barevné škály, jak se herci na jevišti potkávají a jak jejich kostým akcentuje dění na jevišti. Bezděčně mi dávala lekce ve scenáristice. Chystala se zpracovat román Zdeny Salivarové Honzlová. Jak neočekávaně pracovala s motivy. Jak je přetransformovala pro scénické obrazy. Jak něco zcela konkrétního použila úplně jinak, aby to vyznělo stejně, dokonce silněji. Přímo vidím podlahu posetou popsanými papíry a Ester s nůžkami. Střihačka ve střižně, ale v prenatální scenáristické fázi. Pracovala vlastně s počítačem bez počítače.

Nikdy na čas strávený v jejím bytě plném zvířat a zvláštní magie nezapomenu. Na její kočky, které mi v noci neočekávaně skákaly na hlavu, zatímco pod postelí řádily želvy a já polykala prášky na spaní jako pralinky. Byl to zvláštní půlrok, který skončil tak náhle, jak byl intenzivní. Taková přátelství a lásky rychle střídala celý život. Proč asi? Snad protože si nedokázala udržet ty zásadní, o které jí tak šlo a chtěla se proto stát nepolapitelnou…? Bála se sblížení a své závislosti? Nebo prostě spěchala dál? Poslední roky jsme se viděly už jen párkrát, občas si volaly.

A pak jednou zvonil telefon… a její mladý přítel mi oznámil, že je konec. Nevěřila jsem mu. Ester, plná života, která měla tolik plánů? Která čekala, že teď TO teprve přijde, teď konečně napíše a natočí to, čeho je plná? Ta, která tolik čekala na tu pravou lásku a přátelství? Na to naše nikdy nezapomenu, Ester… Světla
v sále se rozsvěcují. Nemohu potlačit dojetí.

© Katerina Machackova, 2007 - design: pv.com