Pěstitelkou bonsaí

Pozdní odpoledne na Štědrý den před více než třemi lety, zvonek u dveří a do bytu vstupuje můj syn se záhadným balíkem.

Už u dveří mě upozorňuje: „Pozor, mami, je to hodně křehké“ a opatrně ukládá náklad do šatny. Během celé polohysterické přípravy sváteční večeře (alespoň u nás tenhle večer snad nikdy neproběhl v klidu, asi právě proto, že se všichni tak moc snažíme), stále odbíhá a kontroluje tajemný obsah. V duchu mi stále běží: „Co v tom asi je?“ Napínám uši, mám pocit, že balíček brzy začne štěkat nebo mňoukat a možná
i něco daleko horšího.

Odpoledne i podvečer ale proběhne při všem tom připalování a přesolování velmi rychle, už jsme se
i šťastně dodusili kostí z kapříka, dáváme dárky pod stromek, zapalujeme svíčky, prskavky, letos pro změnu nehořlavé, zazvoním na zvoneček a už se nedočkavě vrháme na dárečky. Já zvlášť. Opatrně rozbaluji hedvábný papír a… ona je to BONSAJ. „Mami, chce důslednou a pravidelnou péči, tady máš návod.“

Bonsaj mě, která přemírou aktivity zapěstuje každou plodinu k úhynu? Ne, to bych lhala, můj oblíbený fíkus už vydržel mnohé, včetně strázní při stavebních úpravách v bytě i v domě a vždy, když jsem byla nejsmutnější, že už je s ním konec, mě odměnil lístkem. Zatímco během dalších dnů pročítám návod, listy rostou jako z vody, takže z bonsaje se stává obří strom. Kupuji další brožurku, abych se dobrala k tomu, jak prostříhat větve. Je zde několik nákresků, ale žádný výpěstek pochopitelně neodpovídá tvarem ani charakterem tomu mému. Pořizuji si štěpařský vosk, improvizuji a kupodivu stromek přežil. Jsem nadšená. Ale ne nadlouho. V návodu se totiž dočítám, že se plodina musí za dva roky přesadit.

Také se dozvídám co všechno k tomu potřebuji. Nádobku, tu mám, ale dále pak čtverec síťoviny, kotevní dráty, speciální zeminu (kupuje se po kilech, mně stačí sotva deset deka), speciální kleštičky, kameny apod. Zkrátka tolik pomůcek při tak nejistém výsledku. Shrnuji tedy studium odborné literatury: nechám si ten jeden keřík někde přesadit. V létě pak při nákupu nářadí procházím jen tak BAUHAUSEM a jakási neovladatelná síla mě vede do oddělení ZAHRADA a k bonsajím. Za chvíli už vycházím a v ruce třímám miniaturní bonsajku, která mě nadchla nejen velikostí, vlastně malostí, ale hlavně nádhernou modrou miskou. Úplně jsem zapomněla, že jsem šla vlastně koupit šroubováky. Před obchodem mě málem srazilo auto, protože víte co jsem navíc objevila? Miniaturní jablíčka! Červená a zelená a kvítka. Jsem
u vytržení. Doma pro ni vyhlížím nejlepší místo. Teď už mám bonsaje dvě, budu tedy na jaře asi přesazovat sama. Neustále obcházím okolo jablíček zkoumám jak vypadají zvenku i zevnitř, ráda bych jim dala opravdu tu nejlepší péči, odborná literatura mi radí, že v horku potřebují zvlhčovat mlžítkem. Pochopitelně to chci udělat hned. Hledám po bytě nějaký možný rozprašovač a vida, tady je krásný a nadto zelený flakón se zbytkem vlasového tužidla. Rychle „dotužuji“ zbytek, vyplachuji lahvičku, vyvařuji, plním ji vodou a ošetřuji jablůňku. Asi díky zbytku chemikálie druhý den opadaly květy, třetí den jablíčka, za týden listy, za měsíc jsem vyhodila seschlý kmínek i s krásným modrým květináčkem.

Ale první bonsaj stále prospívá.

Na Štědrý den jsem se rozhodla jet s dětmi do Egypta, abych ujela zdejšímu vánočnímu šílenství. Nemám téměř čas ani zabalit, natož předat drahocenný stromek sousedce k opatrování, zaopatřuji ji tedy složitým zavodňovacím systémem a věřím, že to přežije. Jediný dárek, který v daleké cizině dostávám je velká kniha o pěstování bonsají. Vracím se plna očekávání. Pozdě. Rostlina nepřežila. Nejdřív popadalo pár lístků, posléze všechny, pak jsem z lítosti ještě dva měsíce zalévala ořezané torzo, snad také proto, že jsem se chtěla o svých bonsajových úspěších pochlubit v Receptáři na Primě a čekala jsem na zázrak… Dnes jsem si řekla: konec, zlikviduji ten pahýl. A divte se, na seschlém kmenu se zelenaly malé lístečky!

Na jaře to bude chtít asi přesadit.

© Katerina Machackova, 2007 - design: pv.com