Nejsme tak bohatí, abychom mohli kupovat levné věci

Známou pravdu o tom, že nemáme kupovat levné, tudíž nekvalitní věci, kterou mi babička už od dětství vštěpovala do hlavy jsem v posledních letech aplikovala přímo ukázkově. Nakupovala jsem v opravdu drahých obchodech opravdu drahé věci. Nicméně zdání a pověst tak klame! Kolik mi přišlo pod ruku nedodělků, sukničky jen tak spíchnuté v těch nejrenomovanějších salonech. Výrobků, které by nepustila
z ruky ani ta nejobyčejnější a nejlevnější česká švadlenka.

O tom, že nemáme kupovat levné věci jsem byla ovšem stále přesvědčená. Tento názor potvrdila i koupě mé první a na dlouhou dobu asi poslední dlouhé róby, opravdu velké večerní, kterou jsem si pořizovala
u příležitosti svých kulatých narozenin a také protože jsem se je chystala obléct na recepci na Hrad, dbalá doporučení na pozvánce o svátečnosti úboru. Když jsem pak v den státního svátku vstupovala patřičně nastrojená do sálu, cítila jsem se mezi různými těmi džínsákami s kulichy na hlavě opravdu nesvá. Že by mne to naplnilo nějakou negativní energií, která pak musela po mém návratu domů ven? Přece to nebylo těmi drahými značkovými šaty? Zkrátka a dobře, když jsem se lehce po půlnoci začala svlékat… ven to nešlo. Zip na plavkově vypasovaném živůtku se zasekl. Bezmoc!

Vykloubená do bezvědomí trhám mezi lopatkami. Bezvýsledně. Se zatajeným dechem otáčím šaty okolo těla, lomcuji a páčím neposlušným zdrhovadlem. Před očima se mi stále míhá ta mnohociferná cena šatiček. Začíná mi být mdlo. Kdo mě osvobodí? Nikdo. Jsem totiž doma sama. Tak přišly na řadu nůžky
a z milých šatů jsem se po hodině prostě vystříhala. „Paní Macháčková, co jste to udělala, jak jste do NICH mohla stříhnout!“ lamentovaly druhý den v obchodě prodavačky. „ To přece muselo jít i jinak…“ nedořekly, že bych snad byla nešikovná, přece jen to byl drahý krám. Nic, šaty mi krásně opravily, ale už je nemám ráda a nevím ani kam bych si je oblékla…

Možná, že mne ta záležitost vyléčila z drahých nákupů. Navíc jsem v době letošních závratných slev zjistila jak je přímo opojné za cenu jedněch drahých kalhot koupit patery a jak krásně padnou a to nejsou od našich šikmookých spoluobčanů, ale ze značkových obchodů. (Jak vidíte, pochopila jsem, že ne v robách, ale v džínách tkví základ úspěchu a pokud jsou ony kalhoty co nejsedranější, navíc ještě s aplikací bláta či něčeho horšího…)

A když se mi do rukou dostaly noviny s inzerátem levných obchodů LIDL, byl můj osud zpečetěn. V příštích dnech už kupuji úžasné klobásky na gril, holandské máslové sušenky (obojí fakt dobré) a co to nevidím, mé milované šproty v oleji v tomatě a za tak směšnou cenu. Už jsou moje.

První setkání se šproty v oleji. Po úmorné práci na stavbě s chlebem a paprikou to bude bašta! Spoře technicky vybavena začnu otevírat sardinky. Krabička z měkkého kovu se vzpíná otevření. Otvírák vždy dvakrát zabere a krabička se následně zkroutí. Páčím, vylamuji, nic. Pokouším se vypomoci si lžičkou
a obsah vytáhnout. Lžička se zkroutí a ostré víčko už vesele prořezává nešikovný ukazováček. Krev, samá krev. Po ruce není ani kapesník na zaškrcení, používáme přece už jen papírové, které se tak nepříjemně lepí. Zamačkávám ránu paprikou, zdá se, že paprika pálí.

Druhé setkání se šproty v tomatě. Jdu na návštěvu k přátelům, co vzít k vínu, když na nákup už není čas? Přece šproty! Mám na sobě krásnou značkovou sukni ze zeleného semiše, k tomu hezké tričko, sahám do skříně pro sardinky a najednou… věřte nevěřte, víčko olejovek je prokorodované a na něm vyvzlínaný olej
s tomaty mě celou ohodí. Všechno zničené! Nazítří všemi možnými i nemožnými prostředky odstraňuji skvrny a výsledek? Z krásné jemné jelenicové sukénky se stala hrubá pracovní suknice.

Jaké si z toho mám vzít poučení? Nemám kupovat levné věci nebo nemám nosit ty drahé?

© Katerina Machackova, 2007 - design: pv.com