Motýlí čas

Čas od času a musím říct, že čím dál častěji, mívám přímo hmatatelný pocit, že jsem součástí jakési velké nadreáné hry. V mé přítomnosti nenadále zhasíná světlo, padají různé předměty… vždy, když jsem duchem intenzivně mimo, rozumějte, hluboce ponořená ve své myšlence.

Abych byla konkrétní, jedna nedávná příhoda. Na první čtené zkoušce Cyrana z Bergeraku (v Divadle pod Palmovkou, kde už hraji přes třicet let) občas v duchu, inspirována krásnými Rostandovými verši, zabrousím ke svým věcem a abych se přesvědčila, že je to tak, sundávám z krku magický přívěsek, který občas používám jako virguli, kroužím si kroužím a najednou na jevišti zhasne světlo. A nejen na jevišti, celý trakt je mimo, všechny počítače, všechno. Když se po dobré čtvrthodině nenadále rozsvítí a když kolegové vidí v mé ruce přívěsek, se smíchem si mě dobírají, že zase čaruju. No nic. Plyne čas, zkoušíme, dozkoušíme, máme první premiéru. Po premiéře, vesele oslavujeme a já dvěma nezúčastněným kolegyním vyprávím příhodu se světlem na první zkoušce, sundávám virguli, předvádím jak to bylo a … tma.

„Někdo se asi opřel zády o vypínač“, smějeme se. Neopřel. Proud nešel v celé čtvrti asi hodinu. Kolegové se už moc nesmějí.

Nazítří v sobotu máme druhou premiéru. V prvním dějství na začátku tančíme s Terezou Kostkovou jako Herečky okolo herce Montfleryho, všichni oblečeni v růžových baletně operetních kostýmech, když kolem kolegy Havla začne létat MOTÝL. Na jevišti v hlubokém podzimu! Všichni jsme jako očarováni. Jako kdyby byl naaranžován na dálkové ovládání. V pátém dějství ke konci představení zase s Terezou vcházíme jako jeptišky, obracím se na ni s textem a co nevidí mé krátkozraké oko. NA JEVIŠTI ZASE LÉTÁ MOTÝL! Jsme jako přimrazené.

„Bůh dobře ví, co činí, buďte klidné“, odříkávám text a vůbec nejsem klidná. V hlavě se mi honí, co to má asi znamenat. „To je tady s námi můj otec“, říkám si v duchu, věrná svému nadreálnému vidění. Kdysi režíroval Cyrana v Národním, snad zrovna před třiceti lety, asi nás chce pozdravit.

Nazítří se dozvídám, že umřel kolega Lubor Tokoš a jsem vyzvána, abych jela za divadlo na pohřeb.

„Jistě“, slibuji. Měla jsem ho moc ráda a zvláštní, právě před rokem jsem byla přebírat dar 50 000 korun, který dal osobně našemu divadlu na škody po povodni. „Co bych mu mohla dát místo kytičky, něco netradičního? Třeba motýla!“ mihne mi hlavou.

MOTÝLA? Teď mi to dochází. Ten motýl na jevišti, ta sobota. Vždyť my jsme spolu točili film Motýlí čas! Tak to tedy byl on. Přišel se rozloučit.

Den pohřbu. Kytici jsem zajistila už předem, aby nebyl problém, ale… Žádná cesta dnes nevede do Zlína, žádná cesta, abychom přijeli včas. Objížďka, frézování vozovky , náklaďák se zelím, autoškola, multikáry, bezpečnostní akce KRYŠTOF. Zkrátka všechno.

„Už před deseti minutami to začalo“, vyčítám šoférovi po několika hodinách beznadějné cesty. Najednou, když už jsem připravena na průjezd celým městem a smířena s tím, že asi vůbec nedorazíme, ocitáme se zcela nečekaně před krematoriem. Z posledních sil dobíhám k budově, dovnitř se ale nedostanu, ještě chvíli se dusím před přeplněnou obřadní síní v astmatickém záchvatu a pak už všichni vycházejí, já vcházím, kladu kytici… Tak ráda bych chvíli setrvala, rozloučila se, ale už jsme vytěsňováni dalším pohřbem. Poprvé mi dochází význam rčení „přijít s křížkem po funuse“.

Milý Lubore, děkujeme ti za toho motýla. A přileť zas.

© Katerina Machackova, 2007 - design: pv.com