Nevěřte všemu, co o nás napíšou

Vždycky, když vidím čtenáře a hlavně čtenářky jak přímo hltají, co jim předkládají všechny ty módní časopisy, jak s jistým zábleskem smutku, možná i závisti zírají na to, co ty V.I.P. osobnosti dělají a jak si žijí, bývá mi smutno. Kdyby jen tušili, co se za tím virtuálním světem slávy skrývá…

Během nedávné pracovní schůzky jsem se mezi řečí dozvěděla, že mi v jednom takovém časopise věnovali celou stránku. Polilo mě horko. Co tam asi píšou, vždyť jsem jim žádné informace nedávala
a navíc po zkušenostech, které s nimi mám…

Loni před Vánocemi mi v tom největším časovém presu volala jedna z jejich redaktorek, jestli bych pro jejich soutěž neochutnala pár kousků cukroví čtenářek a že mi hned pošle po poslíčkovi vzorky. Slibuji jí to, neodcházím z divadla, čekám… čekám celé odpoledne, abych dostála svému slovu. Nic. Druhý den se hned ráno táži vrátného po balíčku. Nepřišel. Večer během představení mě shánějí z vrátnice, že musím hned přijít, pokud možno přímo z jeviště, převzít si nějaký balík. Ještěže jsem měla auto! Horko těžko jsem těch „pár kousků“ cukroví v obrovské krabici dovlekla domů a hned se dala do čtení instrukcí. Ráno že si přijedou pro moje hodnocení, že tam mám čtyřicet druhů cukrovinek v několika exemplářích a že je mám rozdělit podle vzhledu, vůně a chuti. Zpola usínaje jsem rozložila na podlahu ubrus a po celém bytě uspořádávala kousky. Po ochutnání prvních dvou vzorků jsem měla pocit, že už v životě nepozřu nic sladkého! Ne, nechci křivdit kuchařinkám, některé kousky byly opravdu skvosty, ale většina - čím sladší, tím lepší. Pod dojmem zkaženého žaludku, jsem napsala několik vět v tom duchu.

Za pár dní mi ona redaktorka děkovala a ptala se mě, jestli čtu jejich časopis a co si o něm myslím. Odpověděla jsem po pravdě, že noviny a časopisy nečtu z několika důvodů: jejich četba požírá moc času, jejich zásluhou se mi doma kupí nepořádek, protože je nevyhazuji s tím, že se ještě k nějakému článku vrátím a navíc ta legrace stojí dost peněz, které bych mohla naopak vydělat, kdybych neztrácela čas jejich čtením…

Protože tedy nečtu tiskoviny, nedozvěděla bych se, co ve skutečnosti vyšlo, ale… Za pár dnů jsem jela
s dětmi k moři a do letadla jsme si nakoupili všechny ty plátky, které normálně nečteme. (Protože, přiznejme si, vzhledem k ceně zájezdu nějaký ten drahý časopis nehraje roli a co na pláži s volným časem a problém s úklidem? Prostě tam i nepřečtené necháme.) Jedním ze zakoupených časopisů byl i onen
s testovaným cukrovím, protože mě zajímalo, jak to nakonec dopadlo. O cukroví ani slovo, za to jsem se tam vesele smála z fotografie, pod kterou stálo, že jsem vášnivou čtenářkou jejich časopisu, že nevynechám žádné číslo a přečtu v něm všechny články!

To tedy bylo více než před rokem, co mě asi čeká nyní? V duchu jsem se stále snažila soustředit na probíhající jednání a zapomenout na bulvár, ale moje pracovní zanícení bylo to tam, schůzka ztracená a já jen s obavou čekala, co překvapivého se o sobě zase dozvím… Dole na Václaváku jsem si u stánku koupila ono číslo a nevyšla jsem z údivu. Při každém opětovném čtení, no, ono to vlastně nebylo čtení, stránka obsahovala několik popisek k fotografiím. Pod velkou momentkou z letošního otvírání našeho divadla po rekonstrukci (v Divadle pod Palmovkou jsem už třiatřicátou sezónu) se dozvídám, že jsem
v divadle byla skoro třicet let, ale teď že jsem už pár let na volné noze a věnuji se psaní. Že můj první manžel spáchal sebevraždu (nikdo, možná ani on sám, neví, jak se to stalo), že můj druhý manžel Ivan se jmenuje Ivo, že dcera, která letos končí vysokou, studuje gymnázium a syn, který je už dva roky uměleckým šéfem v Kladenském divadle, že hostuje v mnoha divadlech po celé republice…

Pod koněm se svatým Václavem jsem z rozrušení vrazila do sloupu a to mne sneslo zpět na Václavské náměstí. Kolemjdoucí po mně posměšně pokukovali, jak nedočkavě hltám bulvární časopis a jak jsem žhavá, co o mně napíšou. Kdyby jen věděli…

© Katerina Machackova, 2007 - design: pv.com