Vítr je můj hřeben

Nedlouho po mém příchodu do divadla v Libni, kde jsem už přes třicet let, jsem nemohla své milé kolegyni Věře Bublíkové vynachválit, jak hezky vypadá a jaký má hezký účes. Ta jen suše utrousila: "Vítr je můj hřeben." Moc mě to pobavilo. Od té doby na ni často, při zdolávání nepoddajných vlasů zmítaných vlivy počasí, vzpomínám.

Třeba nedávno. Chystala jsem se na jednu divadelní premiéru a rozhodla jsem se, že si na sobě dám opravdu záležet. S předstihem jsem zavolala do kadeřnictví a chtěla se objednat. S překvapením jsem zjistila, že je ten den státní svátek. Pravda, slavil se snad podruhé a navíc díky divadlu, kde se hrává svátky nesvátky často ani nevím, že je neděle. Objednala jsem se tedy na den před tím.

Pečlivě volím přípravky, kterými mi kadeřnice zkrášluje kudrny, aby „to vydrželo“ do zítřka. Při placení mi ještě doporučují nejnověji vyvinutý preparát, který zaručeně obnoví každý narušený vlas. Kupuji ho, nic nenechávám náhodě, chci mít jistotu…

Přebíhám k autu, začíná mrholit, ale já se s úspěchem vyhýbám každé dopadající kapce. Po chvíli zjišťuji pohledem do zpětného zrcátka, že mám na hlavě, po vší té péči a za všechny ty peníze, jen zplihlé
a mastné rousy. Ruším plánovanou schůzku a urychleně se vracím domů. Hned po příjezdu se věnuji odstraňování škod na vlasech a jejich přípravě na zítřejší večer. Prosušuji je suchým šampónem
a natahuji na natáčkách. Na lůžko uléhám zpola sedíc, dbám, aby každý vlas měl své místo. Některým zlobivým pramenům dopřávám i pichlavou natáčku. Nadopována prášky probdím většinu noci. S úlevou vnímám, že už začíná svítat a já jsem vysvobozena ze svého fakírského utrpení. A VLASY? Kupodivu to jde.

Je svátek, a tak mám na všechno dost času. Preventivně vlasy znovu ošetřuji suchým šampónem a pečlivě natáčím na natáčky, ve kterých strávím skoro celý den. Zvečera se chystám k odchodu. Oblékám se, češu, ale pořád se mi něco nelíbí. Já si prostě musím umýt hlavu. Po prolajdačeném dnu začínám spěchat. Narychlo tedy vlasy myji, upravuji nově koupeným zaručeným kondicionérem, foukám… ale konečky se vzpínají kartáči. Ne! Po aplikaci zázračného přípravku je to horší než před tím. ZNOVU UMÍT!

To už teda nestíhám. Používám silný šampón, abych se zbavila všech kadeřnických vymožeností a celý ten utrejch mi nateče do oka. Rychle… borovou vodu, pálení nejde zastavit. Bělmo mám úplně rudé, nevím jakou barvu líčidla k té červeni vybrat, navíc žádné stíny nedrží. Oči nesnesou ani řasenku a stále pálí, budu si muset vzít černé brýle.

Ale vlasy - jakž takž.

Rychle, rychle, čas je neúprosný, po mnohahodinových přípravách nakonec přijdu pozdě! Přibaluji deštník, abych čelila dalším nepřízním osudu a vyrážím.

Trochu poprchává, ne, deštník neotevřu, nikdo ho nemá, nebudu vypadat jako idiot. Sílící vítr mě na křižovatce vmete přímo pod auto. Naštěstí jsem přežila. Vbíhám do květinářství, při vázání kytice se zpotím do nitky, cítím, jak mi vlasy potem těžknou. Urychleně platím, hlavně pryč odtud! Vycházím, náhlý příval deště mi připlácne mé větrem rozdivočelé a propocené lokny do obličeje. Letmý pohled do výkladní skříně mi říká, že vypadám příšerně. Inu: Vítr je můj hřeben.

© Katerina Machackova, 2007 - design: pv.com