Sen šílené herečky (aneb jak bolestně se hněte erotická povídka)

„Napiš mi erotickou povídku pro časopis ELIXÍR. Za divadlo.“

„To je vtip? Já?“

„Ano, ty. Ale aby nebyla smutná.“ Směje se.

„No, aby ses nedivil.“

„O kom bude?“

„Nech se překvapit. A do kdy to chceš?“

„Po neděli to stačí. Tak ve středu.“

„Po neděli?“ Polévá mě pot. „To přece nevysypu jen tak z rukávu.“

„Na scénu se připraví Kateřina Macháčková!“

Vyrážím, cestou si beru z rekvizitního stolku modlitební knížku a růženec a coby Abatyše vstupuji na jeviště. V režném kostýmu, takřka bosá, procházím scénou, peskuji jeptišky, ale v duchu už mi probleskují možné erotické náměty. Uvědomuji si, že pod hrubou košilí mám jen jemné černé krajkové prádélko, je to docela vzrušivé… že by… No tyhle jeptišky. „Dneska jsi to hrála nějak jinak“, šeptá mi za scénou kolegyně, „takhle je to lepší.“ „Vážně?“, pobaveně se usmívám, „tak jo, budu na tom v tomto směru pracovat.“

Rychle odemykám auto, předjíždím hlava nehlava, chci být brzo doma. Čas k napsání povídky přece tak kvapí. V hlavě už mám kostru a chci ji rychle hodit na papír, dokud to nezapomenu. Musí ještě zanést nějaké změny do jednoho scénáře a pak hned se do toho dám.

Otvírám počítač, otvírám soubor … a nic. Znovu. Ne, on tu není! Prohlížím všechny dokumenty, všechny zálohované soubory a NIC! To ne, moje tříletá práce! Obvolávám známé počítačové experty, každý žasne. Žasnu i já a tělem mi začne prochvívat vzrušení ne nepodobné tomu dnešnímu na jevišti. To tu ještě nebylo. Orgasmus s počítačem! Po několikahodinovém šílenství nalézám zastrčeného, skomírajícího nebožáčka – můj ztracený soubor. Jsem štěstím bez sebe. Tak teď nahodím tu povídku. Pokouším se rozpomenout, vždyť už jsem to měla skoro hotové, jen to svěřit papíru. Ne.

Všechna má inspirace je… nechci říct kde.

Půjdu si lehnout, po ránu to bývá nejlepší.

Převaluji se na posteli sem a tam. Nemůžu zabrat. A zítra mám tak těžký den. A také ta povídka! Čím víc na to myslím, tím víc mě to rozrušuje… ne, teď určitě neusnu. „Počkám do dvou, pak si ho dám!“

Minutu za minutou sleduji budíka. Je směšné sledovat ciferník budíku, když nemůžete usnout. Cítím propocené prostěradlo a úplně hmatatelnou červeň ložního povlečení. Rudo. Před očima pode mnou, všude. Možná je mi jen horko. Odkopávám se. Nepomáhá. Svlékám triko. „Zítra musím být fit“, šmátrám po paměti po stolku, nerozsvěcím, abych se úplně nerozkoukala, sahám pro svůj prášek (kdybych si místo toho dryáku vzala celaskon účinek by byl určitě stejný), zapíjím svou milovanou Poděbradkou a dbalá rady na příbalovém letáčku k léku - „po požití prášku ihned ulehněte a usínejte“ - počítám ovečky, zavrtávám se do rudého srdíčkového polštářku, polštářek pod hlavou nabývá velikosti, zaplňuje celou postel, polštáře je plný pokoj, hlava plná oveček těžkne, boří se do zbytnělého nachu…

Ztemnělé jeviště, náhle jsem oslněna reflektorem.

„Začni!“, ozývá se divadlem.

„Romeo, proč jsi Romeo?“ Jak je to dál?

„Zřekni se otce, zapři svoje… jméno…“ Nemohu si vzpomenout na text.

Rozhlížím se kolem a hledám nápovědu.

„Co je to Montek?… Ruka nebo noha?

Tvá paže, tvář, anebo jiná… část…“, jak jen to je…

¨“Pomůže mi někdo?“, volám zoufale z jeviště.

„Jiná část, co k tobě patří…“

„Jak to hraješ?“ ozývá se ze ztemnělého hlediště.

„Ale já to nehraju! Neumím Julii! Nikdy jsem ji nehrála.“

„Teď ji hraješ! Po neděli to přeobsadím. Možná ve středu.

Ale to mám přece odevzdat tu povídku!

„Julie je plna toho jejich vzájemného pocitu, je ho plná, slyšíš, vnímáš mě?“

„Vnímám, vnímám tě… zkusím to.“

„Snaž se. Večer je premiéra!“

„Co je to Montek? Ruka nebo noha?

Najednou ho cítím za sebou, můj Romeo je tu, je u mne, objímá mne, líbá, nemůžu mluvit… všude je ho plno…

„Mluv! Pokračuj!“

„Já nemůžu… když mě tak…bere…“

Odstrkávám herce, který hraje Romea, chci pokračovat…

„Proboha, vždyť on je zelený!“, křičím hrůzou. „On je zelený!“

„Ano je to Romeo, je to normální mladej kluk, jen je tak trochu zelenej. To je u vodníků normální.“

„U vodníků…? Jak to!“

„Petře, pokračuj!“

„Haničko, sluníčko…“

„Ale já jsem Káťa, Péťo.“

„Ne, ty jsi Julie, Kateřino!“ volá režisér.

„Co vlastně zkoušíme Romea a Julii nebo Lucernu?“ ptám se nesměle.

Režisér: „Romea!“

Herec: „Lucernu!

„Au!“ volám, křičím. „Co mě to tlačí? Bože!“ Strašlivá bolest. Knoflík srdíčkového polštářku mi úplně provrtal oko. „Au!“ Bolest mě probouzí.

Čtyři hodiny. To je konec. Ne, ne to je teprve začátek! Ukousnu si další kousek prášku, lačně piju. Jak je to osvěživé… Tekutina stéká po vyprahlém hrdle.

„To její nádherné hrdlo! To běloskvoucí bělostné hrdlo!“

Mužná ruka přejíždí po jemné kůži, hladí ji, laská.

„Nezjizvím kůži, bělejší než sníh,

a hladkou jako krása alabastru…

Má lásko! Má věčná lásko.“

Dívka se otáčí za hlasem plným vzrušení.

„On je černý! Vždyť má být zelený!“

„Co je po barvě kůže, když srdce je tak čisté, má lásko!“ pronáší černý obr a objímá křehkou dívčinu.

„My snad hrajeme… Othela?“, ptá se dívka do černé tlamy hlediště.

„Ne, to je charitativní projekt proti rasismu“, odpovídá mírný, klidný hlas.

„Všichni se všemi, láska mezi národy!“, zní z tlampače.

Přes scénu přechází kentaur. (To jsem už někde viděla. Ano, v Lucerně v Národním.) „Láska ke zvířatům, návrat do lůna přírody.“

Vyskočím z postele. Půl páté. Bože to je noc! Dávám si sprchu. Cítím ledovou úlevu. Pak horkou. Pak malátnost. Vylézám z vany. Beru si do postele blok. Tak zkusím tu erotiku. Pero klouže po papíře, pouští na papír kaňky nepoznamenané jediným nápadem. Vyčerpána usínám klidným blaženým spánkem…

Jdeme pláží, nohy lehce přelévají vracející se vlny. Moře šumí, ten nádherný krásný zvuk. Vnímám jenom to šumění. A modř, všude kolem nás nádherná modř. Azur. A nach. Nach zapadajícího slunce. Ještě jednou se slunko zaleskne za vlnícím se obzorem a pak už je šero, vlastně tma. Nic. Jen my dva.

Drží mě za ruku? Nevím. Přála bych si, aby držel. Mám ten pocit, cítím, že mě drží. Cítím ho.

Usmívám se ze spaní, směju se nahlas. Probouzí mne to. Vím, že je to je sen a vím, že se nechci probudit.

Je to absolutní sen.

Vracím se zpátky do toho pocitu, do té bytosti, do těch bytostí. On mi něco šeptá do vlasů, ale neslyším ta slova. Možná, že mlčí, ale já vnímám, že mi něco říká. Něco krásného, co toužím slyšet. Hladí mě, snad. Ne. Vím, že mě hladí, že se cítíme navzájem, tak blízko, jeden vedle druhého, jeden v druhém. Absolutní jednota. Najednou cítím, že se mi vzdaluje, snažím se ho chytit, napřahuji ruku, minu ho a náhle je pryč…

Snažím se chytit to štěstí, chytit HO, ale je nezachytitelný, je jako mlžný opar, který se mění v nic. Chci chytit to prchavé nezachytitelné. Vždyť mohu. Umím přece létat. Ano poletím. Vím, že to jde. Už ho mám, ale je najednou tlustý, ošklivý… Hnusí se mi. Chytá mě za ruku, ale ne, to nejsem já, to je snad… Sharon Stone, scéna z nějakého filmu… Zamilovaně se na sebe dívají. Ale jsem to i já. Splýváme. Absolutní jednota.

Odpoutávám se od země. Vznáším se. Je to opojné. Mohu letět jak vysoko chci, jakou chci rychlostí. Všechno vidím, všude proniknu, zapomínám proč vlastně letím a kam. Vnímám jen ten opojný pocit…

Vnímám ho celým svým tělem… Nad hlavou mi zvoní zvony… Bim bam bim bam. Crrr. A přes rozmlžený obraz doznívajícího snu vidím běžet závěrečné titulky. V hlavní roli erotického filmu jste viděli… Ne! V mžiku sedím… to musím použít do té povídky, kam jsem dala to pero, jak jen to bylo… Nevzpomínám si…

© Katerina Machackova, 2007 - design: pv.com